Dnes byla v práci hostina. Samotný Megaprezident našeho oddělení slavil kulaté výročí.
Provizorní stůl se prohýbal jídlem.
Uzené maso, škvarky, klobásy, chipsy, koláče i korbáče, buráky i nealko pivo.
I kyselá okurka se tam šklebila.
Podobně kyselé byly však i tváře některých kolegů. I když se to snažili zamaskovat.
Megaprezident totiž není mezi svými podřízenými příliš oblíben.
Je zrozen ve znamení štíra a jako správný muž ve znamení štíra nesnáší, když se mu jakkoliv odporuje.
Každopádně jídlo to bylo dobré.
Jako kompenzaci za jeho nadutost jsme si alespoň pěkně pošmákli.
Bylo to divadýlko. Stejné, jako on hraje před svým okolím.
Ale co, my zase přistupujeme na jeho hru, když chceme mít práci. A to dobrou práci.
Máme své rodiny, účty, hypotéky, odpovědnost a možná nám chybí i nějaké ty úspory a rezervy na horší časy.
A třeba máme doma i někoho milovaného, před kterým žádné divadlo hrát nemusíme.
Někoho, komu bychom snesli modré z nebe a on si to zaslouží.
Nikdo není dokonalý. Dokonalost je výsada bohů.
A my jsme jen lidi...
Hledání dokonalosti je čekání na štěstí až do smrti.
Je potřeba hledat to pozitivní. To, co nás přitahuje a to, o čem cítíme, že je to to dobré, to pravé pro nás.
Je potřeba radovat se už nyní z toho hledání. Radovat se z toho pozitivního, co svojí životní cestou nalézáme.
Pak budeme šťastni i třeba nedosáhneme dokonalého cíle.
I cesta může být ten cíl...