Ráno jsem vstal později, oběd vařil brácha a dřív si nic nepamatuji.
S Martičkou jsme měli spicha, déle plánovaného, před její cestou do světa.
Bude dva roky pryč, užili jsme, nejdřív jsem hrál pár z těch skladbiček, které si troufám hrát, pak jsme šli s psiskem Na Růžek, zrovna byla Májka, potkal jsem Jirku Blábolila od kterého mám akordeon.
Odpoledne jsem psal s mamkou něco, co jsem nakousnul v pár minulých poustech, aby to bylo korektní a vědecky přijímané, bude to chtít odborné vedení, které moje máma umí.
Bude to pěkné.
Večer jsme s tátou rozehráli ještě velice zajímavou partii, kterou táta zaslouženě vyhrál, hrál poprvé "Francouzkou", na mojí žádost, po výměně dam vyrazil s králem dopředu, na šachách nás kdysi učili, že v koncovce bez dam má centralizovaný král sílu věže, ještě se mu povedlo protlačit pěšce přes černá pole s našimi černopolnými střelci a pěšec v proměně matil.
Já jsem zradil bělošskou zásadu hrát vždycky na výhru (myslel jsem, že směřujeme k remíze) a nakonec jsem to projel.
Z hudební teorie se mi točí hlava, obzvlášť když se pouštím do těch úvah, že to mění vesmír, je mi těžko od hlavy a myslím, že se i bojím.
Doufám, že nedělám něco zlého...
Martičce jsem představoval Keithe Jarretta, Bacha (toho velkého) a maličké Kotykoviny.
Sára už je pryč sedm let...
Nikdy nevím, kolik jsem toho mohl zničit a kolik jsem toho zničil, prostě nevím.
Zkusím se hecnout a kromě pár knížek o harmonickém dualismu, které kvůli práci snad aspoň nakousnu se prokoušu zase aspoň dvěma stránkami té její Svaté.
Dělala ji kvůli mně?
Nevím.
Proč nevím? Nevěřím si?
Strach jsem měl vždycky jenom z výšek, ale už to kromě těch, z kterých se padá jsou i výšky tónové a vysoké školy.
Do toho jsem snad alespoň chtěl, aby nějaký teoretik (třeba ze školy) zkusil opravdu studovat, co jsem to udělal za nadělení.
Kdyby se řešilo co dělám nejen medicínsky, ale třeba taková Oplištilová nebo Štochl studovali moje skladby ve vztahu k mému prožívání a tomu, co se tu reálně děje se světem, mohl bych být o něco dál, než v koupeli samoty a bezmoci.
Učím se zvuky krájet, je to zlé?
Učím se funkce kombinovat, tak aby vyzněly víceznačně. Je to zlé?
Učím se polarizovat, učím se užívat, učím se utopit, učím se za se knout a ulevit si, najít v konstrukci chvíli, alespoň malou pro trochu štěstí....
Ano: Zde je ten problém: Vykonstruovat štěstí je násilná myšlenka, ale když jsem se to učil uvažovat ve společnosti, nejlíp z toho vyšla svoboda pro každého...
Mé světlé závěry, ke kterým všechno spěje, jsou v úvaze o skladbě na začátku.
Problém?
Ano, čím chce matematická duše žít větším, než jsou problémy a čím může být uspokojená více, než odpovědí v hudbě, světem, tak niterně navázaným na prožívání, že už snad nikdo nebude vědět líp, než skladatel, co je to taková opravdová trojka.
Sprosté?
A nevzalo se i toto slovo od prostoty?
Mnoho podnětů často bolí a dnes nemám skladbu pro Martičku, zkusím se ještě zasnít do světa, kde tercie neznačí celý akord, ale napovídá vztah dvou.
Dvou tónů a dvou potenciálních akordů, do kterých by šly oba tóny zasadit.
Snad proto mám nejraději dvojhlasy, nejvíc si toho umím s lidmi říct, když nepřekáží třetí osoba.
I v řeči, málokdy se bavím o někom třetím, než o mně a té druhé osobě, která je se mnou.
Učili jsme se na náboženství, že o druhých nemáme příliš mluvit o jeho zlých stránkách, když to není za účelem mu pomoci, alespoň modlitbou, nebo další komunikace s ním, třetím.
Ale pater řekl jasně, že pomluva je, až když lžeme, jinak jde o lehčí hřích nactiutrhání, jméno by měl mít každý ale tak důstojné, jak si zasluhuje, nemusíme nutně chránit idioty.
Dvojhlas v sobě nese mnoho toho, co je v hudbě ještě nevyčerpané, dvojhlas ještě není akord a nemá tím pádem jednu jasnou funkci, často i složité harmonie dělím na dílčí dvojhlasy, abych porozuměl jejich tenzím. Trojzvuk ve čtyřhlasé úpravě patří minulosti, v které se tahu kvintakordů podařilo dosáhnout maximální účisnnosti.
Trvalo to od sedmnáctého do konce devatenáctého století.
Dvojhlas má ale skromnou tradici, jednou z nejkrásnějších dvojhlasých skladeb je lidovka Javorina, chlapci, javorina, kde se v tercii obrátí citlivý tón na druhou stranu a rozvede se ze čtvrtého na třetí stupeň, osmému se tedy vyhne.
Je krásná!
A takové očíčka, o kterých se v ní zpívá, mívám já, když si sundám brýle, které to maskují.
Modré pod očima má možná i Sára, jednou jsem viděl fotku, tuším z předloňského roku, kde to modré je.
To je z bezesných nocí, je to jako když máte monokly.
Zkusím Martičce ještě nějaký dvojhlas po dnešku napsat, líbila se jí ta věnovaná Xeně k narozeninám, ta je zrovna taková krásná v těchhle věcech ohledně tónové polarity, centrum na a, na kterém to nakonec skončí, značí v tématu jen jedna doba, ta třetí, lehká, F dur je potom jasně subdominantní, ale nevíme, jestli k c nebo k a, další akordy respektují oba směry.
Vždyť jejda, kde se bere v lidech tolik humoru, nejvíc je ho vždycky tam, kde se něco pochopí jinak, kde je dvojsmysl, kde je vyloupnutí jiného významu, než se myslel prve. Tam se berou zvraty. Tam se bere sranda a v muzice je krásné, když tohle třeba ve dvojhlasu člověk udělá, že to může být až dojemné.
Jako v té písni, Javorina, jsem nerozvedl citlivý tón v několika skladbách, vždycky to působilo dojemně, jak je upřené to, co se v hudbě nejčastěji prostě musí, podle klasickkých pravidel-
Zkusím udělat jednu maličkou a půjdu spát, zítra se uvidíme ještě v kostelíku, bude čas na věnování.
