Milá Terezko,
dnes odpoledne jsme spolu navštívili největší park v Plzni, Borský park.
Usnula jsi mi už v tramvaji cestou na Bory, takže si z procházky vůbec nic nepamatuješ.
Ale to vůbec nevadí. Stačí, když si později přečteš můj dopis a podíváš se, kudy jsme spolu dnes jezdili.
Naši procházku jsme začali na tramvajové zastávce Borský park. Tam jsme spolu vystoupili a zamířili přímo do parku.
Kdybys byla vzhůru, mohla bys obdivovat krásné žluté květy narcisů.
Stromy jsou ještě bez listí, ale určitě by se ti tady líbilo.
Počínající jaro má své kouzlo.
Pítko zde není dlouho. Určitě si pak někdy vyzkoušej kamenné bludiště, které je u něho.
Uděláš na mě "kuk" z lavičky?
Od pítka jsme zamířili k minigolfu. Když jsem byl malý, chodili jsme ho hrát s mým tatínkem, tvým dědečkem, kterého už si nepamatuješ. Dívá se na nás z nebe a má tě moc rád.
Od minigolfu, kde je i hezké dětské hřiště, zamíříme do tunelu pod železniční tratí.
Jak hezky se v něm naše kroky rozléhají. Taky se ti to bude líbit, až budeš větší.
Tunelem protéká malý potůček. Vede okolo zazděné studánky.
Když jsem byl malý, byla zakrytá jen dřevem a uvnitř byla vidět voda.
Tvůj dědeček mi vyprávěl, že kdysi z ní lidé brali vodu.
Já už si pamatuji už jen tuhle trubku, z níž vytékala voda ze studánky o kousek níže.
Bral jsem si k ní z domova malý kropáček a lil z něho vodu na chodník a do potůčku.
Voda z ní dnes už neteče. Ale neboj se, pramínek nezanikl. Vedle vytéká ze dvou míst.
A z nových trubek.
Škoda jen, že voda už není vhodná k pití...
Ale do kropáčku si vodu nabrat můžeš. Máš ho s sebou?
Až vyleješ vodu z kropáčku, můžeme se spolu podívat k rybníčku.
Býval zarostlý žabincem, který jsem z něho dlouhým klackem lovil a pleskal s ním po okolí.
To bylo ještě v minulém století, v dobách, kdy nebyly ani tablety ani mobily. Kdy se bylo hlavně venku, v životě.
Občas tu Metaversi opusť, Terezko, život je přece zajímavější ;)
Podívej se se mnou, rybníček už je čistý. Třeba u něho najdeme nějakou tu žabku.
A když ne, nevadí. Půjdeme pomalu zpátky. Okolo stromů...
Tyhle stromy jsou jako lidé. Život je jim uštědřil choroby a rány, zdeformoval jejich kmeny, ale ony se dál radují ze života a každé jaro se zelenají, aby oslavili svojí existenci.
Buď jako ty stromy, Terezko. Nedej se ničím v životě zlomit, raduj se, když přijde jaro a ráno vyjde slunce...
Naše procházka pomalu končí. Budíš se a já se proměnil z malého kluka zpět na tvého tatínka, mnohdy nejistého, ale s pevnou vírou v život i v Tebe.
Dědeček ti už zmizel, ale je tu stále námi. V mém srdci, ve dvou srdcích. Mém i tvém.
A dona na tě čeká maminka. Milující žena, která ti dává to nejlepší, co může.
Máme tě rádi, Terezko.