Ksennia stále neodpovídá.
Mám starost, posledně kromě toho, že mě má hrozně ráda, psala, že má deprese.
Trvá už to dlouho, snad se z toho vyhrabala, ale nejspíš nemá síly psát a být v kontaktu...
Mrzí mě to, sice krátce, ale... byla moje nová múza.
Teď o ní nic nevím.
Mohl bych se hecnout a naučit se doprovázet jejího Mozarta d moll, ale hraju po málu, nevím, jestli bych to dal, zkusím to dneska otevřít aspoň abych věděl, co tam je a co tam je těžkého.
Chtěli jsme spolu dělat koncerty a věnoval jsem jí v obálce noty na kompletní klavírní tvorbu, prý nastuduje Malý harmonický labyrint, má mít v příštím roce v repertoáru skladbu po roce 50.
Neznám Xeňu asi tolik, abych mohl říct, že jí miluju, ale líbí se mi.
Nerad bych jí vylekal, má přístup k téhle síti, Sára řekla, že s ní (se Sárou) by se mi to nelíbilo.
Myslím, že řeší tu věc co já, prý byla po uši zamilovaná, ale kdybych si představil, že spolu trávíme čas, mohla by to být nuda.
Možná prostě nemáme společného něco, čím bychom spolu mohli žít a možná se k sobě ani nehodíme.
Jsem plný napětí...
Záleží na tom, jak to chce Ona, ale podezírám situaci, že nám i v tom něco brání.
Napadá mě, že jestli byl Pepa Golem a vylezl z hlíny na Stochově, že pergamen můžu být já a stačilo by mi se tam zahrabat...
To jsou ty věci, bez Sáry mě budou napadat takové činy stále, neměla by mě v tom nechávat žít, jestli nemusí.
V Bibli je Sára postavou, která zázračně otěhotní...
Já a otec Abrahám?...
Že se biblické příběhy opakují, je hezká myšlenka, ale já bych byl Jób.
Nolanova novinka mi sedla, on musel něco takového prožít, všechny jeho filmy jsou o odloučení, a často o posttraumatické stresové poruše.
Dneska jsem dal schválně Počátek...
V pátek jsem se viděl s Terkou a popili jsme piva.
Včera jsem se viděl s Kubou Amchou a ve čtvrtek i v Pátek s Martičkou a Jeníkem.
Hrozně moc potřebuju lidi, o Jonášovi si dokážu říct, že je debil, ale nevydržím nepřemýšlet nad tím, co ve vztahu ke mně prožívá Sára.
Čoudelka už se se mnou bavit asi nebude, sice jsme spolu jedli svého času kebab každý den, ale nechce se vracet popáté, aby musela být nonstop na telefonu, jenom abych nehisterčil.
Chybí mi taky, byla s ní hrozná sranda.
A s Ksenniou je ta potíž, že prostě takhle komunikativní neni.
Nejsem ale úplně sám, v hospodě vždycky s někým aspoň těch pár slov prohodím a rodina drží pevně.
Jen v rodině se některé věci neřeší.
No a pak mám terapie a schůzky s panem farářem, vždycky s ním skončíme modlitbou a požehnáním.
Většinou, když se s někým vidím, tak aspoň chvíli posloucháme mé skladby.
Vyjadřuju se tak a pobýt v emoci, kterou jsem zachytil, s někým, buduje vztah.
Před lety mě tenze lezla do nohou a byl jsem nepřiměřeně nervózní, to naštěstí odešlo, zbývá mi ale stesk, ztráta a smutek.
Pozitivních hudeb mám vlastně málo, snad minimalistickou studii č. 1, snad impro 28. 6. 2025 a snad Laskavý úsměv.
Sáře nemá smysl lhát, věděla o všem, co se mi přihodilo, zná kontext, mě a je živým svědkem mých věcí přímo zevnitř, z hlavy.
Sobě jsem trochu lhal, zastřel jsem několik vzpomínek v hypnóze a ne vždy jsem byl při psaní upřímný.
Teď mě to štve.
Bohužel jsem Sáru slyšel i říkat (v nemocnici): "To pak ale není láska..."
Já se bojím, že jsem si to s něčím spletl, že jsem možná spíš posedlý, možná hůře nenávistný a že chyba je roky ve mně: že se skutečně nezajímám a že jsem možná napojen víc na domnělé problémy, než na krásnou bytost.
A po triumfálním styku, že by odpadl veškerý zájem...
Ale takový snad nejsem! Nemůžu být... ! Vždyť tomu snad nic nenasvědčuje.
Zabloudil jsem ve vesmíru, ztratil se, ale snad jsem nechtěl nic jiného, než přinést modré z Nebe...
I kdyby nakonec byla pravda, že má Sára penis, neměla by mě odmítat tímto způsobem, není lehké žít v moři otázek, které se obrací proti tomu, kdo ve skutečnosti jsem.
Jako legenda snad my dva přežijem, ale proč tomu musí předcházet reportáž ČT o tom, že psychiatrický pacient zavinil válku?
Někdy je toho tlaku hodně, mám-li se stát Jokerem, kterého společnost potřebuje, jak dlouho to čekání má ještě trvat a co všechno musí proběhnout ve mně?
Některé skladby jsou porod, ale o téhle mi řekla Martička, že je psaná srdcem, tak u ní dnešní výpověď snad skončím.