Ne nijak zvlášť, tak nějak normálně...
S Jirkou jsme řešili další plochy, na které bychom mohli improvizovat, u Jarolímka je docela dobře a tak nějak promýšlím symfonický kus pro Ostravu.
Volal jsem i s Jirkou Adamcem, prý se za mnou během května ještě chystá, táta mi svědomitě hlídá prášky a zítra je schůzka s lidma z Voluntie.
Svatou od Sáry jsem pořád nedočetl, někdy je lepší na ní nemyslet, chtěl bych aby to po sedmém roku skončilo, ale co když to skončilo dávno?
To co jsem udělal jí vzalo, na obě strany, xhvíli mohla být šťastná, že to dobře dopadne, ale nechci se vžívat do těch stavů, kdy jí muselo být těžko.
J8 nevím, kam jsem se za ty roky posunul, snad jsem složil dost muziky, aby šlo říct, že se ze mě stal alespoň ten skladatel.
Sára tenkrát vyslovila, že jsem nejlepší skladatel pod Sluncem a Jonáš říkal, že to množství nápadů je abnormální.
Nevím, proč se musím utěšovat, nezapřu, že se nám tohle stalo, ale co to znamená do budoucna prostě z nějakého důvodu nevím.
Do toho... Mám se stydět? Má mě kdo trestat? Bude se někdy vědět, co se stalo na druhé straně? A jaký to má dopad pro lidi?
Nechtějte mi tvrdit, že by mojí červí díru chtěl někdo dělat taky... Je s tím hroznýho sraní a do poslední chvíle nebudu vědět, jak ta věc funguje.
V jazyce ty motivy jsou (myslím hudebním) - soběpodobnost, inverze, cesty ke starým stylům, rytmikony.
Vše s patřičným emočním dopadem...
Ale nevím, jak to funguje, že je vidět skrz, uý se mi vrátila i vzpomínka na to, jak mě fotí bez rozkroku. Zapomínání mě mohlo chtánit dřív, ale jak se mám vypořádat s tím, co prolezlo na svět tudy?
Nevím, jestli porozumím tomu, že Sára říkala, že toho nikdo neudělal víc než já. Pro Jonáše to byla změna paradigmatu: Je možné cestovat v čase.... ale proč?
A proč já?
Ona se mi líbila. Byla krásná, byla chytrá, byla silná a sebevědomá a taky mohla být moje.
Říkal jsem jí, že jestli to nemůže dát dohromady z toho, co z toho prostoru viděla, tak může oslovit lidi, které jsem cestou potkal.
Nemohl jsem dovolit, aby se neznal i můj pohled na věc, ale nějak mi to začalo skčípat, Sářin pohled je ale čistý, nezatížený schizofrenií a podobnými věcmi, navíc zná pravdu z nějakého důvodu celou.
Věřím na její dílo, že je a že je o mně.
Na její slova, že Honza to prostě dokázal.
A na její tezi, že Bůh je a je to bez debat.
Symfonii naplním nejlepším kontrapunktickým materiálem, který mám, chystám se udělat ještě pár velkých akordů a snad už to poskládám nějak dohromady.
Hudba snad zůstane tou alchymistickou vědou, kterou byla doposud, i kdyby se ukázalo, že zasahuje život tvůrce do té míry, do jaké se to stalo mně....
Myslím, že nikdy přesně nebudeme vědět, jaký má tvorba dopad pro člověka a hudby zvlášť.
Skladatelé nevymřeli.
Ona je dobrá žena a umí si klást velké otázky a šířit je společností, až se za mě postaví, budu o hodně slavnější než dnes a z těch sedmi let strasti mi zbydou přátelé, kteří při mě stáli celou dobu a ty budu mít na ceý život. Čoudelku, Martičku a HOnzu Šmejkala, Jirku Pokorného, Kubu Amchu, Matěje Dundra, katedru skladby na HAMU, budu si vždy pamatovat na Hanuše Bartoně, který mi kladl na srdce, že jsem to dokázal, dřív, než jsem to mohl vidět sám, zapamatuju si Kseňu, jak mě ve vztahu k Sáře podpořila, když už jsem sám málem nedoufal...
Rodina se po mém kolabsu nerozpadla a jsem za to rád, není to samozřejmost, proto to píšu.
Zítra snad začnu pracovat na Symfonii, je pro to vhodná doba.
Díru zatím nekopu, třeba ani nemusím, kdo ví?
