I hadn’t known much about the Cypriot situation before visiting the island. For those who are not aware of it either, here’s a brief summary: Cyprus declared independency from the UK in 1960. The British agreed with the independency under several conditions. The keen one was that the new born republic would remain united; this forced the Cypriot Greeks (about 78% of the total population that time) and Turks (18%) to find a mutual agreement on how to govern the island. The new constitution granted balance of powers by various measures including that the two keen representatives of the country would come from both sides – the president was supposed to be Greek and the vice-president Turkish. It didn’t work. The first major crisis came in 1963. Disputes went on and resulted in 1974 Greek coup d'etat and subsequent Turkish invasion. The island is de facto divided since then even though it is officially still a single country – Northern Cyprus is not recognized by any country or international organization but Turkey.
O situaci na Kypru jsem toho před naší dovolenou mnoho nevěděl. Pokud jste na tom podobně, tady je stručné shrnutí. Kypr vyhlásil nezávislost na Velké Británii v roce 1960. Britové s několika podmínkami souhlasili. Tou nejdůležitější podmínkou bylo, že nově vzniklá republika zůstane jedním státem. To přinutilo kyperské Řeky (asi 78 % tehdejší populace) a Turky (18 %), aby hledali společnou cestu ke správě věcí veřejných. Nová ústava měla garantovat rovnováhu sil, mimo jiné tím, že dva nejdůležitější reprezentanti státu budou z obou komunit – prezident měl být Řek a viceprezident Turek. No, nefungovalo to. První výraznější krize přišla v roce 1963 a od té doby neshody pokračovaly až do roku 1974. Tehdy proběhl řecký puč a následně turecká invaze. Od té doby je ostrov de facto rozdělený, i když oficiálně jde stále o jeden stát. Severní Kypr neuznává žádná země ani mezinárodní organizace s výjimkou Turecka.
As I wrote yesterday, the buffer zone is spooky. Especially at night. The “Green Line” or “Attila Line” cuts Nicósia into two halves and goes mercilessly through the old city leaving entire blocks of residential buildings uninhabitable ruins. We first reached the borderline at night in one of the side streets; we ran into something like a barricade. Don’t get mislead by the bench, there were soldiers with machine guns on duty behind it. I wasn’t really into taking pictures of soldiers, though, they didn’t seem to fancy it.
Jak jsem napsal už včera, nárazníkové pásmo je pěkně děsivé, hlavně v noci. "Zelená linie", případně "Attilova linie" rozděluje Nicósii na dvě poloviny a bez milosti prochází středem starého města. Z celých bloků budov se staly neobyvatelné ruiny. Na hranici jsme se poprvé dostali v noci v jedné z bočních uliček, narazili jsme na něco, co připomínalo barikádu. Nenechte se zmást lavičkou, za ní pochodovali vojáci se samopaly. Ale fotit vojáky se mi nechtělo, nevypadali, že by si to nechali líbit.
A watchtower by the Venetian Walls.
Strážní věž u Benátských hradeb.
I didn’t feel like crossing the border at night, but it turned out there was nothing to be scared of. The crossing is open 24/7 and when we returned from the Turkish zone at night, the process was as smooth as when we etnered it in the morning. Yet it still feels strange and inappropriate – you shall not be asked to show your passport to go around the corner inside a city...
Přecházet hranici v noci se mi úplně nechtělo, ale ukázalo se, že není čeho se bát. Přechod je otevřený nonstop, a když jsme se v noci vraceli z turecké zóny, vše proběhlo stejně hladce, jako když jsme do ní ráno vstupovali. Ale stejně jsem se cítil divně, celé je to takové nepatřičné. Nikdo po vás neměl chtít pas, když jdete jen za roh...
A queue at the border. Crossing didn’t take long, though, we waited just for two or three minutes.
Fronta na hraničním přechodu. Ale netrvalo to dlouho, čekali jsme jen asi dvě nebo tři minuty.
The Turkish Cypriots have a priority line. The Greek Cypriots don’t, for some reason. I believe it is mainly because of the economical situation of both parts – it seems that the Turks go south to work while the Greeks head north to eat and drink cheap.
Kyperští Turci mají prioritní odbavení. Řekové z nějakého důvodu ne. Podle mého je to hlavně kvůli ekonomickým rozdílům – Turci chodí na jih pracovat, Řekové na sever levně jíst a pít.
No man’s land. Inside the buffer zone, between Greek and Turkish checkpoints.
Země nikoho. Uvnitř nárazníkového pásma, mezi řeckou a tureckou hraniční kontrolou.
An abandoned street in the middle… A quick snapshot as you are asked to not to take pictures around.
Opuštěná ulice uprostřed. Rychlá fotka od boku, fotit by se tady nemělo.
Entering the Turkish checkpoint.
Vcházíme do tureckého hraničního přechodu.
The Turkish control felt less friendly and more official. Yet it didn’t take much time and was smooth as well, at least for people with EU passports. We weren’t asked any questions and were let in. However, there are official entry requirements – you may be asked to prove that you have enough money for your stay and/or show a booking or accommodation confirmation. I had withdrawn few hundred euro, just in case. Then I realized I shouldn’t withdraw euro but Turkish lira, but that’s another story. Stay tuned :)
Turecká kontrola nebyla tak příjemná a byla oficiálnější. Ale taky netrvala dlouho a minimálně s pasem EU proběhla hladce. Úředníci se na nás na nic neptali a pustili nás dál. Jinak pro vstup na území severního Kypru existují určitá omezení – může se stát, že budete muset doložit, že disponujete dostatkem prostředků, nebo že máte zajištěné ubytování. Pro jistotu jsem vybral z bankomatu pár set euro. A pak jsem zjistil, že jsem měl radši vybrat turecké liry. Ale to už je jiný příběh :)
