Tělocvikář

Aneb o tom, jak jsem se tak trochu stal tělocvikářem...

Je to samozřejmě nadsázka. "Tělák" učit nebudu. Ale stal jsem se (vlastně docela náhodou) součástí projektu Trenéři ve škole. No a ti jsou vedeni jako externí pomoc učitelům na 1. stupních ZŠ v hodinách tělesné výchovy po celé ČR.

Pokud vím, projekt dnes běží na více než 200 školách (snad jsem dobře poslouchal) a zapojené jsou města jako Praha (pochopitelně), Příbram, Liberec, no a nově i Pardubice. Zakladatelé projektu si pak kladou za cíl rozhýbat dětskou populaci (zcela neselektivně) tak, aby je pohyb bavil a měli kde navazovat v pozdějším věku. Případně je samozřejmě přivést k větší porci pohybu. K tomu pak projekt oslovuje různé sporty od těch úpolových, přes míčové, až po ty řekněme individuální (tanec, gymnastika). Takže děti si v rámci roku mohou v tělocviku projít řadou docela pestrých pohybových aktivit. Sporty totiž poměrně komplikovaně rotují na školách v průběhu školního roku tak, aby bylo obsaženo pokud možno "všechno". Technikálie tu ale řešit nebudeme.

K tomu, aby se člověk do projektu dostal, je zapotřebí být součástí nějakého sportovního klubu (jak jsem odtušil) a absolvovat několikadenní školení, jehož součástí je například Metodika, Psychologie, Zdravověda a tak dále. Na konci pak úspěšně absolvovat praktickou zkoušku, kde si trenéři ve dvojicích vyzkouší na vlastní kůži, jaké to je, vést reálnou třídu 45 minut. No a k tomu pochopitelně i písemnou část ve formě testu. Plus nějaké další nezbytnosti...

Samotné školení je pak řekl bych velmi intenzivní. Jak do pohybu, tak do přednášek. Probíhá to v rychlém sledu (vyzkoušeli jsme si například hodinu Juda, nebo tance). Asi podobně jako samotné hodiny tělocviku ve třídách. 45 minut je totiž opravdu málo času a vůbec v tomhle smyslu učitelům nezávidím. Zvlášť ne těm, kterým chybí specializace na tělesnou výchovu a inspiraci berou kdekoliv, kde to jen trochu jde. K tomu pak přičtěme, že těch předmětů, které učí, je možná dalších 6? Pak se vůbec není co divit, že zrovna "tělák" je na okraji jejich zájmu.

V Pardubicích pak máme o to těžší situaci, že se tu projekt teprve rozbíhá. K tomu nejsme zrovna početná skupina (spočítat byste nás dokázali na prstech 1 ruky) a máme na starosti 3 ZŠ, které figurují v pilotním programu. Příprava nás tak stála poměrně hodně času a našeho koordinátora jistě i spoustu nervů. Nakonec to ale vypadá, že vykročíme v rámci možností úspěšně a budeme doufat (a pevně věřit), že tu vybudujeme solidní základnu a uděláme našim sportům mezi dětmi (a nakonec i sami sobě) dobrou reklamu. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když podotknu, že pro to uděláme maximum...

Sloužit nám k tomu bude i jednotný dress code.