Běžně se uvádí, že chce-li být člověk v něčem výjimečně dobrý, potřebuje k tomu zhruba 10 000 hodin (10 let) praxe. V praxi to asi nebude tak snadný, protože do mixu si budeme ještě nejspíš muset přimíchat další věci. Zejména asi individuální rozdíly (geny) a činnost, které se věnujeme. Jsem si například docela jistej, že ani 10 000 hodin praxe zpěvu by ze mě neudělalo víc, než dobrýho zpěváka na vesnickou zábavu. Ale to je teď vlastně celkem jedno. Důležitý je, že chceme-li něco fakt dobře umět, je třeba to praktikovat. Hodně...
Ono taky asi jen těžko naučíte někoho technicky přesně házet na koš v 18 let, když ten člověk bude míčem nepolíbenej tak, aby to zvládl na elitní úrovni v kompetitivním prostředí, kde má většina těch kluků náskok několika let. Ono totiž většina toho sportu se pak děje pod tlakem a rozhodují milisekundy. A když tahle reakční doba v tom člověku není, tak bude trvat léta jí vybudovat. Jsou to ty instinkty a intuice, která se buduje dlouhý roky. Technika je v závěru ten nejmenší problém. Ale dostat se do těch automatismů. To je jiná úloha...
Jenže když si člověk přečte něco o raný specializaci dětí (co se sportu týče), nebývá to příliš veselý čtení. Spousta dětí má z repetitivní a jednostranný činnosti v útlým věku trable zdravotní. A co hůř, ty děti to soutěživý prostředí, který sport na jistý úrovni přináší, odnášejí normálním vyhořením. Není pak divu, že na tu skutečně TOP úroveň to dotáhne možná promile z nich. Je tam mnoho nástrah. Jenže co když dítě tou ambicí, smíchanou s předpokladama a zápalem v sobě prostě má? A navíc disponuje podporujícím prostředím? Je nutný ho mimo jeho (například) milovanej basket brát taky na atletiku a gymnastiku, aby měl ten všeobecnej pohybovej rozvoj, ale na úkor toho objemu, díky kterýmu by mohl získat výhodu v jeho hlavním cíli?
A tady se dostáváme tak trochu k Sofiině volbě. Nutit dítě chodit někam, kam nechce, protože z toho může profitovat za 10-15 let, ale zároveň ho brzdit ve vývoji něčeho, co ho viditelně baví a nebo jít cestou ranný specializace a riskovat jeho zdraví a mentální "vyčerpání"? Babo raď!
Osobně se domnívám, že existuje třetí cesta.
Tréninkový jednotky, říkejme jim pracovně třeba "Všeobecná pohybová průprava". Ty by jednak mohli působit nad rámec tý specifický přípravy a druhak například jako určitá část tréninkový jednotky tomu vyhrazená. A tam by se fakt dalo narvat de facto cokoliv, od základů silových tréninků (až po specifický silový tréninky v pozdějším věku), gymnastiku, atletiku a v rámci zpestření (například mimo hlavní sezónu) i základy jiných sportů. Vlastně taková náhrada těláků (který, co si budeme povídat, šli úplně do kopru) pro sportovní kluby.
Zkrátka něco, co nabourá rutinu, vede k pestřejšímu portfoliu pohybových dovedností (alespoň na základní úrovni) a zároveň to nenaruší objem hlavních tréninků. Já si dokonce troufám tvrdit, že v tuhle chvíli je to tak trochu část mé práce, jak jí chápu. Jako kondiční trenér pro (momentálně) mladý basketbalisty je sice mojí hlavní náplní připravit děti po silově-kondiční stránce na danej sport, ale upřímně si myslim, že minimálně část mojí pozornosti by měla směřovat i za mantinely a hranice basketu. Protože v první řadě jsou pro mě ty děti lidský bytosti. Ve druhý řadě jsou to moveři a ve třetí jsou to basketbalisti...
