Původně jsem tuhle záležitost chtěl ukončit svou vzpomínkou na jeden z nejlepších zápasů portugalské superstar v dresu United proti Arsenalu v Champions League, ale poslední události mě přeci jen nedají a zkusím shrnout, jaký pocit z celé kauzy mám a proč jsme se vlastně ocitli tam, kde jsme se ocitli. Předem upozorňuju, že půjde o můj obraz událostí, který se nemusí slučovat s realitou. Dovnitř klubu nevidím a můžu vycházet jen z kusých informací poskytovaných manažery klubu zprostředkovaně přes novináře...
Jen tak mimochodem, kdo kauzu vůbec nezaznamenal, tak jen v kostce. Ronaldo se rozhodl svou narůstající frustraci z nedostatku úspěchů klubu a herního času definitivně ventilovat na veřejnost a učinil tak prostřednictvím (nechvalně) známého britského novináře Pierse Morgana, s nímž absolvoval 90 minut (jak příznačné) trvající rozhovor, kde podle všeho odhaluje svou verzi pravdy. Učinil tak přitom bez vědomí klubu a podle všeho i bez vědomí svého agenta. Kdo se v této oblasti velmi neorientujete, tak vězte, že je to přinejmenším velmi nezvyklé. A krom nevyhnutelného konce to možná bude mít ještě právní dohru...
Léto zalité sluncem
Pro kontext se musíme vrátit do minulého léta, kdy se United nečekaně zapojili do podpisu o Ronalda s městským rivalem ze City, kteří už fotbalovou superstar očekávali pomalu na tréninku. United se ale na poslední chvíli ozvali agentovi Mendesovi, Portugalec návratu na Old Trafford neodolal a fans červené části Manchesteru tak mohli v klubu podruhé přivítat "ztraceného syna". Což vesměs všichni kvitovali, nicméně já se snažil držet emoce na uzdě. Z fotbalového hlediska se mi totiž rozhodnutí klubu nezdálo příliš moudré. Srdce řvalo: "Yes!", zatímco hlava říkala: "Oh no...".
Problém s (v tu dobu) šestatřicetiletým fotbalistou totiž byl v tom, že se z něho za dlouhou kariéru stal v podstatě už jen goal poacher. Rozumějte fotbalista, co čeká na offside lajně, nebo ve vápně na příhodnou přihrávku, kterou bude moct proměnit v gól. Mezihra? Nula. Pressing? Bez šance... Z Ronalda se zkrátka stal fotbalista, kterému je třeba přizpůsobit hru celého týmu. K tomu byl zvyklý i přes pokročilý věk pravidelně hrávat a přestup do fyzicky velmi náročné ligy se v tu dobu nejevil příliš šťastně. V klubu navíc působil i další zkušený střední útočník Edinson Cavani. United k tomu oplývali super-talentovaným Masonem Greenwoodem a k tomu do ofenzivy přišla další vycházející hvězda evropského fotbalu Jadon Sancho. V klubu už přitom působil Anthony Martial a Marcus Rashford. Možná až příliš kohoutů na jednom smetišti...
Na druhou stranu se důvody příchodu CR7 daly chápat. Majitelé klubu a výkonný ředitel Ed Woodward v něm nepochybně viděli fantastický marketingový potenciál. United se navíc výsledkově začali pod Ole Gunnarem Solskjaerem sbírat ze země. V lize skončili jednou na druhém a jednou na třetím místě. Zahráli si finále Evropské ligy (byť ho zakončili neúspěchem) a Ronaldo mohl být tou poslední třešničkou na dortu, kterou klub potřeboval k tomu, aby se vrátil na vrchol. Portugalec je navíc známý svou důsledností nejen v tréninku ale i na poli regenerace a stravování, takže Solskjaer (jinak taky bývalý spoluhráč Ronalda právě z jejich společného angažmá v Manchesteru) v něm určitě viděl i možnost, jak nejen zvýšit už tak vysokou konkurenci, ale hlavně způsob, jak pozvednout úroveň celého týmu o level jinam. Což s svým způsobem podařilo, neb mladší hráči si prý z Ronaldovi profesionality brali příklad, sledovali jeho stravovací návyky a tak dále...
United navíc začali se staronovou sedmičkou v základní sestavě impozantně, když na Old Trafford přejeli Newcastle 4:1 a sám Portugalec k tomu při svém druhém debutu v klubu přispěl dvěma góly.
