Je rozhodnuto. Do hlubin země polezu jako první. Interiér dolu známe pouze z vyprávění.
Polezu hlavou napřed, abych viděl, do čeho jdu :)
První metry jdou docela obtížně. Trubka se svažuje pouze mírně. Ale pak náhle rychlost mého sunutí kupředu vzrůstá. Brzdím o natažené lano a popruh.
Táhnu s sebou i tenký provázek, který později využijeme k transportu batohů dovnitř.
Trubka jde prudce do hloubky. Držím se, abych nevlítl do nějaké propasti jako namydlený blesk.
Šup! Trubka končí a já pomalu vysunuji ruce. Opatrně vylézám na povrch mazlavého kopečku hlíny.
Teda, to jsou prostory. Ve světle baterky. Krása! Vydechnu překvapením.
Teď ještě batohy. Volám trubkou na kamaráda. Navazuje první batoh na provázek. A kousek za ním další. Přitahuji je oba do podzemí. Teď ještě kamarád letí za nimi a jsme oba uvnitř.
Můžeme se vydat na průzkum.
Sestupujeme po hliněných schůdkách. Chodby jsou nádherně bílé. Kaolinitická arkóza ve světle baterek přímo září.
Fotíme první snímky. Používám kompaktní fotoaparát na klasický kinofilm s ISO 400. Díky kouzlu digitálního fotolabu můžeme na nich později i něco vidět ;)
Čekají nás další chodby.
Tato chodba končí jílovitým závalem, který sem natekl z povrchu.
Pokračujeme touto slibnou chodbou. Náš dech vytváří v zimě podzemí oblaka vodní páry, které jsou vidět na fotkách.
Později nakreslím tento ilustrační plánek v programech Paintbrush a Neopaint.
Copak nás asi čeká na konci této chodby?
