Mužíčkův článek o svatbě mojí kamarádky, kterou jsme navštívili, mě inspiroval. Zavzpomínám dnes na naši svatbu. Popravdě, pokud už jste svatbu zažili (svojí, nebo někoho blízkého), tak možná máte představu, co taková svatba obnáší. Však je taková svatba v dnešní době velmi výnosný byznys. Půjčením, nebo koupí šatů počínaje a dekoracemi konče.
Je to náročné na přípravu a také dost finančně náročné. Samozřejmě je rozhodující, jak velkou a jak svatbu vůbec snoubenci i samotný obřad s hostinou pojmou.
My jsme se rozhodli pro církevní obřad v kostele. Jednak to přání vzešlo z úst mého mužíčka, ale také jsme se shodli, že se nám prostě představa takového obřadu líbí. Má pro nás jaksi větší, přímo duchovní rozměr. A také víme, že civilní obřad na radnici, nebo i někde na zámku bývá méně osobní a kratší. Je to prostě úplně jiné, když se jdete osobně seznámit s farářem. Poté také obsolvujete několik návštěv, kde jednak řešíte administrativní záležitosti sňatku a zároveň i to, proč jste se rozhodli pro manželství a jestli opravdu víte, co od tohoto kroku očekáváte. Může to být divné, když víte že se chcete vzít a někoho zajímá, co vás k tomu vede a jestli do manželství vstupujete s dostatečnou představou o následujícím společném životě. Došlo mi že vám to dává možnost se zamyslet, zda víte pro tenhle zásadní krok vše, co byste o druhém, ale i sobě samém vědět měli. Mě osobně to jen utvrdilo v tom, že svatbu chci.
Náš farář? To byla výhra už od začátku :) Už při prvním setkání, kdy jsme se s ním šli domluvit a vůbec seznámit ho s naším přáním, vzít se při církevním obřadu v kostele, jsme poznali že s ním nebude nuda. Po první schůzce jsme odcházeli, podali jsme si ruce a on si nás pak prohlédl, jak stojíme vedle sebe. " To je docela velký výškový rozdíl , že? Ale co, v posteli se to srovná.."
Obřadů ho čekalo kromě toho našeho hodně a tak se nám občas stávalo, že trochu zapomínal, co řešil a domlouval s námi, ale to je pochopitelné. Nakonec si to začal zapisovat :) Náš den D se blížil a přestože nejsem pokřtená (můj mužíček naštěstí ano) mohla jsem se vdát v kostele :) Den před svatbou mi zvonil mobil a ve chvíli, kdy svatební přípravy vrcholí, mi volal náš farář. Sdělil mi, že to zítra musíme stihnout, protože po nás jde pohřeb.. Vybrali jsme si totiž místo tradiční soboty pátek a ten je prý pro pohřby.
V náš velký den jsme se nakonec sešli v kostele, který byl nádherně vyzdoben růžemi a uličkou k oltáři jsem šla po okvětních lístcích růží. Uvítal nás farář, dal základní instrukce a obřad mohl začít. Farář měl krásnou řeč, která kromě církevních a křesťanských pasážích obsahovala i slova o lásce a manželství jako takovém. Do své řeči krásně zahrnul i to jak jsme se s mužíčkem seznámili. Kromě toho nás čekala další náročnější chvilka a to v momentě, kdy se mělo přejít k samotným svatebním slibům. Prohlásil k nám- tak ted jak jsme si to zkoušeli.. Jenže, musel si nás splést jiným párem. My jsme si sliby netrénovali a chtěli jsme je raději přečíst z knihy.. Nakonec nás zachránila malá kartička, kterou jsme měla pro jistotu sebou a na které byly naše sliby napsány. Hosté si tedy ničeho nevšimli a obřad jsme zdárně dokončili a zpečetili polibkem (po prvním zaznělo " To bylo nějaké slabé, tak ještě jednou)". A za krásného zvuku varhan jsme se podepsali. Poté nás farář vyprovodil až ke vstupu do kostela, kde jsme potom přijímali gratulace.
Pro nás to byl opravdu nádherný žážitek. A když jsem dnes viděla, jak obřad na svatbě na zámku byl vyřízen skoro za pět minut, přišlo mi to moc krátké. Takové přípravy a snoubenci jen byli představeni oddávající, která pronesla naučenou a univerzální řeč, kterou tam uslyšíte v daný den asi 3x a pak už jen prstýnky, polibek a je po všem. Velmi rychlé a neosobní. Aspoň takový je můj dojem z takového obřadu. Svatba na zámku se zdá být romantická, ale mě to dnes tolik romantické nepřišlo. Vím, že to je vždy volba daného páru, ale svatba někde na zahradě, nebo v krásném parku, by měla možná větší kouzlo, než taková rychlovka.
