Příspěvek od 
Když jsem byla na vysoké škole, přesněji na magisterském studiu, povedlo se mi dostat do skupinky lidí, se kterými jsem si absolutně nerozuměla. Nesdíleli jsme stejné názory na školu, na život, prostě na nic, ale přesto jsem se s nimi z nějakého neznámého důvodu bavila. Možná to bylo proto, že jsem je nevídala zase tak často. Studovala jsem dálkově, takže jsem se ve škole moc neohřála. Chodila jsem tam většinou jen o víkendech (někdy ani to ne, nechtělo se mi :D) a těch pár chvil s nimi se dalo přežít. Nebyli špatní, to rozhodně ne, jen to prostě nebyla má krevní skupina a nevěděla jsem, o čem se s nimi mám bavit.
Každopádně jednou jsme měli volnou hodinu. Oni se rozhodli jít na oběd. Já neměla hlad, ale přesto jsem s nimi šla. Už jízda v autě pro mě byla dosti hororová. Ani jeden z těch tří se nenamáhal zapnout si pás. Já jsem děsný poctivec, takže jsem jako jediná zapásaná byla. Když jsme dojeli do velkého nákupního centra, skupinka mých „přátel“ se začala rozhlížet kolem sebe a přemýšleli, co si dají k snědku. Podívali se na první prodejnu.
„Ne, tam nepůjdeme, tam jsou šikmoocí.“ Takhle zamítli asi 5 podniků (jeden z nich byl mimochodem v té době můj oblíbený, dělali tam hodně dobré a levné nudle), než konečně u šestého zahlédli samé bílé. Pro ten se rozhodli. Když už si pochutnávali na svých obědech, vynořili se odněkud z kuchyně dva, dle jejich slov, šikmoocí a úsměvy mých rádoby "kamarádů" rychle povadly.
Moc jsem nechápala jejich odpor vůči Vietnamcům, nejhorší na tom bylo to, že oni neodsuzovali jejich kuchyni (chápala bych, kdyby jim to nechutnalo), ale samotné Vietnamce. Tímto zážitkem jsem se jen utvrdila v tom, že se tito lidé v budoucnu rozhodně nezmění v mé nejlepší přátele.
Foto: pixabay.com
