Dívka, co nechtěla vyrůst

Bylo jí patnáct, ale přesto se necítila o nic více dospěleji než před pár lety. Dle zákona dospělá ani nebyla, ale tušila, že se tak brzy bude muset začít chovat. A právě to jí leželo v žaludku. Neskutečně ji to trápilo. Užíralo jí to.

Nechtěla vyrůst. Nikdy nechtěla vyrůst. Záviděla Petru Panovi a všem fiktivním postavám, které nikdy nevyrostly a nemusely se potýkat s problémy dospělých. Zdály se jí být tak komplikované. Finance, politika, filozofie…. Proč by se někdo, kdo má všech pět pohromadě, dobrovolně něčím tak matoucím zabýval?

Byl jí osmnáct. Dle zákona se řadila mezi dospěláky, ale hluboko v srdci i nadále zůstávala dítětem. Přemýšlela, jak nevýhodné je vyrůst. Dětem je vše odpuštěno. Nikdo se na ně nekouká skrze prsty, když na veřejnosti provádí všelijaké blázniviny.

Když si děti na ulici zpívají, je to považováno za roztomilé. Když si dospělý člověk na ulici, byť jen prozpěvuje, je považován za opilého.

Když dítě na ulici tancuje, všichni se smějí. Když dospělá osoba na ulici tancuje, všichni si klepou na hlavu. „Je to opilec! Je to blázen!“ pokřikují.

Když dítě skočí do kašny, zase se všichni smějí, i když samotné matce či otci to pravděpodobně zase tak vtipné nepřipadne. Když dospělý člověk skočí do kašny, ostatní volají policii kvůli narušování veřejného pořádku. „To je ale pobuda. Jak si takovou odpornost vůbec mohl dovolit!? Takhle nám znečisťovat kašnu!“

Když si dítě v supermarketu vezme rohlík a začne ho žužlat, většina lidí tomu nevěnuje pozornost. Záleží pak na rodičích, zda ho u pokladny zaplatí. Zato když si dospělý člověk dovolí udělat to samé, jistě si dokážete představit ty pohledy, a hlavně myšlenky, ostatních nakupujících. Je jen otázkou času, kdy mu na rameno zaklepe ochranka daného obchodního řetězce.

Vidíte tu nespravedlnost? Dětem je téměř vše dovoleno a odpouštěno. Děti mohou na veřejnosti čůrat, kakat, hlasitě křičet, předvádět se, a dokonce i cucat prso! Představte si to pozdvižení, kdyby to poslední udělal dospělý člověk!

Svět dětí je tak jednoduchý a bezstarostný... Nebo se tak alespoň na první pohled jeví.

Bylo jí více jak pětadvacet. Už se pár let, ač ne příliš hrdě, řadila mezi dospěláky. Řešila dospělácké problémy. Konverzovala o dospěláckých tématech, ačkoliv ji popravdě častokrát nudila. Někdy až k smrti.

„Zradila jsi mě. Zradila jsi nás,“ dovolilo se ozvat její vnitřní dítě. „Zradila jsi vše, v co jsi věřila! Vyrostla jsi a stala jsi se jedním z nich!“

Ne, to by přeci neudělala. Dívka si to odmítala připustit. Trápilo ji to. Dlouhé hodiny trávila převalováním se v posteli a dumáním nad svým dosavadním životem. Opravdu zradila samu sebe?

Dlouho nad touto otázkou uvažovala. Když její mozek konečně dospěl k závěru, spadl jí obrovský kámen ze srdce. Dívka se na sebe klidně podívala do zrcadla a zářivě se usmála.

Uvědomila si totiž jednu zásadní věc. Její přání se plnilo. Sice částečně, ale i to se přeci počítá. Opravdu nevyrostla! Stále měřila 160 centimetrů, na chlup stejně jako její patnáctileté já ;)

Zdroj obrázku: pixabay.com