3, 2, 1…oddělení.
Přistávací modul se oddělil od vesmírné lodě a vydal se směrem k rudé planetě, která byla jasně viditelná přímo před nimi. Posádka byla připravena na přistání. Konečně! Po dlouhé době.
Všichni se těšili a byli v napnutí zároveň. Jak by také ne, budou prvními lidmi, kteří kdy přistáli na Marsu. O tomto momentu snily děti i dospělí několika generací. A konečně se pro partu astronautů měl stát skutečností.
„Tady Anne Holloway, velitelka mise, Alberte, slyšíš mě?“. Z rádia se neozvala žádná odpověď.
„Tome, co se děje, proč neslyšíme Alberta?“
Operátor Tom Lee se snažil zprovoznit přijímač, zkoušel měnit nastavení signálu, ale odpověď stále nepřicházela.
„Nechápu to, velitelko. Rádio nepracuje zcela správně, ale nastavení je určitě dobře. Kontrolovali jsme jej před odletem s Albertem a nic nenasvědčovalo komplikacím,“ odpověděl nervózní Tom.
„Sergeji, vypadá to, že přistání bude na tobě, pokud se to Tomovi nepodaří zprovoznit.“
„Rozumím, velitelko. Nebude to žádný problém, postup znám a mám za sebou již stovky přistání. Pravda, v atmosféře Marsu žádné, ale simulovali jsme jej mnohokrát.“
„Jaký máme kurz, Micku?“
„Správný, ideální pro vstup do atmosféry. Sergeji, udržuj ho,“ odpověděl navigátor Mick Jackson.
„Rozumím“ potvrdil Sergej. Sergej patřil k nejzkušenějším pilotům vesmírných letů vůbec a nepřipouštěl si žádné komplikace.
Přistávací modul s posádkou
Přistání je velice složité, doposud se podařilo dosednout na povrch Marsu pouze sedmi automatickým sondám. Ty ostatní takové štěstí neměly a buďto shořely v atmosféře, nebo se nekontrolovaně zřítily.
Atmosféra na Marsu je řidší než ta pozemská, proto je nutné využít hned tři různé přistávací systémy.
První krok byl samotný vstup do atmosféry. Modul se do ní vřítil v ideálním úhlu, tak jak jej Sergej nastavil a jak předtím Albert vypočítal.
Úhel vhodný pro vstup do atmosféry je široký pouze 1,1°, pokud by posádka vletěla v přistávacím modulu do atmosféry mimo tuto hranici, tak by se buď od atmosféry odrazil na oběžnou dráhu tak, jako se odrazí placatý kámen při dopadu na vodní hladinu, anebo by v atmosféře shořel. Albertovy výpočty naštěstí byly přesné.
Během celého brzdného manévru trvajícího 7 minut je potřeba prakticky zastavit. To je samo o sobě velmi náročným úkolem, jelikož je rychlost vstupu do atmosféry 6,1 km/s, což je v přepočtu 22 000 km/h.
„Je mi nějak horko,“ dostal ze sebe Tom.
„Teplota tepelného štítu dosáhla 1750°C,“ reagoval na Tomovu připomínku Sergej. „Rychlost se snižuje. Výška 45 km.“
„Otevřít brzdící nadzvukové padáky,“ rozkázala Anne.
„Padáky otevřeny, za chvíli se naše rychlost sníží na 1700 km/h.“
Načasování otevření padáků je klíčové, v případě zpoždění nebo jejich poškození by dopadla mise katastrofou. Vzhledem k řídké atmosféře však brzdný efekt není tak účinný, jako by byl například na Zemi.
„Velitelko, mám problém se štítem, není připraven. Nechápu to, manuálně jej nedokážu odhodit.“ Sergej začal být nervózní. Pokud by se štít nepodařilo odhodit, byl by ve fázi samotného přistání pro posádku velkým oříškem kvůli nefunkčnosti radaru.
„Musíš ho odhodit, dokud máme ještě padáky, pak už bude pozdě!“
„Vím to, ale nejde to,“ pokoušel se Sergej opakovaným stiskem tlačítka štít uvolnit.
„Odhození tepelného štítu, teď,“ ozval se najednou hlas Alberta. Díky jeho odhození se palubnímu radaru odkryl výhled na terén pod sebou, díky čemuž mohl začít sbírat údaje o výšce a rychlosti sestupu.
„Uf, tak to bylo o fous.“ Sergejovi spadl kámen ze srdce, tato situace se mu jednou přihodila při testovacím letu, ale tam se mu tepelný štít nakonec odhodit podařilo. Ale to bylo navíc v simulátoru. Zde by byly následky katastrofální.
Kráter Schiaparelli, místo přistání posádky
„Alberte, co se děje? Jak to, že tě zase slyšíme?“
„Chyba byla na vašem přijímači, zkoušel jsem s vámi komunikovat celou dobu, ale neměl jsem odezvu.“
„Tak hlavně, že už tě máme zpět. Jak to vypadá s výškou?“
„Jdete podle plánu, za 15 sekund zapnu brzdné motory.“
„Brzdné motory zapnuty, teď.“
K efektivnímu použití brzdných motorů je důležitá znalost přesné pozice přistávacího modulu, kterou obstarávají přístroje na palubě. Albert se postaral o ideální načasování. Pokud by jejich zapnutí bylo na posádce, konkrétně na Sergejovi, byla zde šance, že by je zapnul příliš brzo, nebo naopak moc pozdě.
Když modul dosedal na povrch Marsu, ozvala se do mikrofonu velitelka Anne.
„Minuty strachu jsme zvládli." Přesně tak těchto 7 minut nazývají odborníci, kteří posílali na Mars sondy. Zde se rozhoduje o úspěších nebo neúspěších misí za miliardy dolarů.
„Jaký z toho máte pocit, posádko?“
Jako první se ozval vtipálek Mick. „1000x horší než bungee jumping! Ještě že to je už za námi! Přetížení mi dalo zabrat.“
„Dokonce jsem trefil Schiaparelli,“ usmál se Sergej.
Anne se rozzářila a úsměv mu opětovala.
„Vítejte na Marsu, posádko!“
