Čas pro posádku ubíhá stále velmi pomalu, viditelná místa ve vesmíru se prakticky nehýbou. Tom Lee zrovna koukal oknem do vesmíru, když v tom přišla do místnosti lékařka Charlotte.
„Jaký to rozdíl, na zemi se střídá pravidelně den s nocí, tady máme pořád stejnou scenérii za okny“, poznamenal trefně Tom, pro kterého to je první výlet vesmírem vůbec.
„Porád si nestěžuj, Tome, buď rád, že něco vidíš“, dočkal se štiplavé reakce od palubního počítače Alberta. „Někteří by za tento pohled dali cokoliv a museli zůstat na zemi, ty jsi byl vybrán mezi posádku, Albert má pravdu“, přitakala okamžitě Charlotte.
„Já si vůbec nestěžuju“, bránil se Tom. „Jen upozorňuju na to, že se nic neděje“.
„Alberte, kdy nás gravitační prak vyhodí směrem na Mars?“, zeptal se navigátor Mick Jackson. „Mělo by to být ještě dnes, ne?“
„Přesně za deset hodin a padesát minut spustíme manévr, který nás oddělí od oběžné dráhy měsíce“.
„Díky za informaci, půjdu si tedy ještě zdřímnout,“ opáčila Charlotte.
„Charlotte, po manévru budeš spát několik měsíců v kuse, to nepočkáš těch pár hodin?“ zeptal se udiveně Tom. „Můžeš se ještě pokochat pohledem na zemi“.
„Tím pohledem jsme se kochali snad už docela dlouho, pro mě je už skoro noc, podívej, jak je venku tma,“ odpověděla Tomovi Charlotte.
Pohled na zemi měli astronauti opravdu jedinečný. Většina z nich si raději protáhla službu nebo posílala korespondenci se svými bližními, než by tuto poslední možnost vidět modrou planetu pěkně z blízka a na živo propásli.
Charlotte upadla do spánku prakticky okamžitě, před tím totiž musela zjistit zdravotní stav všech členů posádky, což jí zabralo hodně času. Musela udělat analýzu ještě před tím, než se všichni uloží do umělého spánku, tyto stavy se pak musely v budoucnu porovnat s těmi po probuzení.
Vesmír, mléčná dráha
„Charlotte, vstávej, rychle, dělej!“ řval na ni Mick, když otevíral její spánkovou komoru.
„Kde jsme, co se to děje?“ ptala se překvapená a rozespalá Charlotte.
„Už kousek od Marsu, jen pár týdnů před přistáním, rychle, dělej, něco se děje!“
„Jak to myslíš?“
„Něco je na palubě, nebo někdo, nevím, já nevím, ale zmizel Tom, byl to hrozný rámus, nechápu tu, rychle, musíme do únikového modulu“. Mick se klepal strachem a jak si Charlotte mohla všimnout, probudil už všechny členy posádky.
„Proč do únikového modulu? Uklidni se Micku, děsíš nás“.
„Viděl jsem TO! Neptej se, vysvětlím ti to v modulu, já TO viděl, tedy stín, táhlo to Toma, je po něm! Tom Lee už není mezi námi, já to viděl! Rychle, musíme zmizet“.
„Alberte, Alberte, co se děje,“ zkoušela Charlotte zjistit informace od palubního počítače. Ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Mick má asi pravdu, proč by si vymýšlel. Ale posádce se nechtělo věřit, že by systémový operátor Tom Lee už nebyl mezi živými, vždyť před pár měsíci teprve vyrazili na cestu a nic co by vypadalo jako popisované ohrožení na palubě nebylo.
Když doběhli k únikovému modulu, Mickovi trvala věčnost, než svými třesoucími se prsty naťukal správný kód. „Rychle všichni dovnitř,“ volal vystrašený Mick.
Když se všichni vtěsnali do přechodové komory únikového modulu, Charlotte zabouchla dveře. Ale v posledních sekundách za sebou slyšela dusot nohou. Rychle se podívala do okna přechodové komory a uviděla zkrvaveného operátora Toma s vyděšeným výrazem.
Najednou se Charlotte rychle zvedla, když s jejími rameny třepal Tom. „Neee,“ vykřikla vyděšeně.
„Co se děje? Za chvíli nás čeká poslední večeře před přechodem do umělého spánku, co je ti? Vypadáš hrozně, to jsem tě tak polekal? Promiň“.
„Tome, ty žiješ?“
„Samozřejmě, proč bych nežil?“
„Uf, promiň, já jen…no nic, vlastně nic, my ještě nejsme u Marsu?“
„Ne, jen sis šla na chvíli zdřímnout, asi se ti jenom něco špatného zdálo, mám ti vzkázat od velitelky Hollowayové, že za deset minut máme být připraveni na můstku.
Charlotte přikývla a dlouze vydechla. Sen, byl to jen sen. Asi se moc dívám na ty vesmírné horory, uf, raději si dám ještě sprchu před večeří.
Země
