Už se vám určitě alespoň několikrát stalo, že vaše partnerka či manželka začala být zničeho nic podrážděná, upjatá nebo naštvaná. A vy jste absolutně nevěděl proč. Nebo vám začala vytýkat, že jste něco neudělal nebo na něco zapomněl (třeba koupit máslo nebo spravit tu rozbitou polici, apod.). Nechtěl jste se hádat, tak jste se přemohl, zvedl jste se a udělal to. No a vaše partnerka byla i přes to pořád naštvaná nebo podrážděná. Nebo zkrátka nebyla tak uvolněná a spokojená, jak jste vy i ona čekali, i když jste onu věc konečně udělal. Vy jste byl zmatený a ona deprimovaná. Proč? Jak je to možné?
Ona sama možná úplně zcela netuší, proč je na vás ještě pořád uvnitř naštvaná, byť to třeba nedává až tak úplně najevo. Problém je v tom, že po ženě nemůžete chtít nějaké vysvětlení nebo zdůvodnění. Muži a ženy se zkrátka v mnoha ohledech liší. Existují samozřejmě výjimky v podobě homosexuálů, lesbiček nebo např. může jít o muže, který se ve svém mužském těle cítí bytostně jako žena. Ano, ale výjimka přece potvrzuje pravidlo, ne? Pokud se podíváte mezi homosexuální a lesbické páry, tak ve valné většině případů je jeden partner víc "mužštější" a druhý víc "ženštější". Zkrátka a dobře jeden zastává úlohu muže a druhý ženy. Můžeme tomu říkat třeba polarita partnerských rolí ve vztahu. Jakožto muži (mužská role) se vyznačujeme racionálním přístupem, chceme analyzovat problém a logicky ho vyřešit. Také se více zaměřujeme na své cíle a hledáme svobodu (ať už je to večerní pivo s kamarády, lezení po horách nebo patologické vyhýbání se vážným vztahům). Ovšem na ženu (ženská role) s racionalitou, logikou a svobodou příliš nechoďte. Žena je bytost především emocionální. Emoce v ní přímo proudí s každým pohybem jejího těla. Žena mluví řečí emocí, zde je jakékoli logické uvažování krátké. Proto vám ani ona sama nedokáže přesně vysvětlit, proč se zrovna cítí tak, jak se cítí. A zatímco muž hledá nějaký projev svobody, žena zase hledá lásku. Chce být milována a chce vaši lásku cítit a prožívat.
A proč ji tedy tak rozčílí to, že jsem neopravil rozbitou polici nebo nekoupil máslo? A proč je stále ještě rozmrzelá, když už jsem to konečně na její připomenutí udělal?
Žena z vás chce cítit určitou integritu a zásadovost. Chce cítit, že co řeknete, to uděláte. Že si stojíte za svým slovem. Že vaše slova nejsou jen tak do větru. Že jste schopný vstát a sám od sebe udělat to, co jste řekli, že uděláte. Bez jejího popohánění, bez jejího neustálého připomínání. Proč? Protože přesně takhle musí popohánět matka své děti, aby si udělali domácí úkoly. Ale vaše partnerka nechce nějakého nedospělého chlapce, chce muže. Nechce vám dělat matku a pořád vás popohánět. Chce vědět, že je na vás spolehnutí. Že se o věci dokážete postarat sami. Když si to přebereme ještě o úroveň výše, tak chce muže, který ví co chce, a který podle toho také jedná. Který přebírá zodpovědnost za svůj život a jeho slovo má váhu. Pak se může víc uvolnit. Napětí a rozmrzelost z ní spadne. Není to tedy problém něčeho konkrétního, ale je to problém vašeho celkového přístupu.
Můžete brát tyto emoční výkyvy své partnery jako takový ukazatel vaší mužské integrity. A především, protože je žena emocionální bytostí, měl byste v ní vyvolávat především pozitivní emoce. A také ji zahrnout láskou, protože emoce a láska jsou základní stavební kameny pro fungování ženy jako takové. Rozum a logiku ve vztahu k ženám neuplatňujte, je to doslova past, do které se už chytilo nemálo mužů.
Tedy závěrem: ne vždy je to se ženami jednoduché, vyznat se v nich téměř nedá. Ale na druhou stranu to ani ony nemají lehké s námi muži. Jsme zkrátka rozdílí a tyto rozdíly nás štvou a zároveň k sobě přitahují. Můžete to brát jako prokletí nebo naopak jako výzvu. To je čistě na každém z nás.
Polemistes
Poznámka: inspirací mi byla kniha Deida, D. Cesta pravého muže. Praha: Synergie, 2012. Text tohoto příspěvku je ovšem můj vlastní, originálně zpracovaný. Pracoval jsem jen s některými myšlenkami z této knihy, které jsem uchopil a zpracoval podle sebe a podle mých osobních zkušeností a názorů.