Emotions, emotions, where to start. Well, I have them. Like everyone else. Paradoxically, I realize negative ones the most. Just those when someone or something makes you really mad. Quite often, it's happening to me in the subway. You wouldn't believe how many people can't be a civilized passenger.
Just like yesterday. So I'm parked at the opposite door... basically, when I just drive a couple of stations, I don't sit down to allow the pensioners to sit... when a bunch of "hens" got in the car just one or two stations before my exit... ehm, maybe high school girls. There were about six of them. And of course, they began to cluck. I wouldn't care if this stupid flock didn't settle right at the door, despite the fact that the car was quite empty. And did these girls look around if anyone wanted to get out when the subway stopped? Well, we would want much from those bird brains. When I saw that they wouldn't move, the vein on my forehead became visible, and I yelled... rather I set a little louder and more unpleasant voice than normal... "Pardon me!" Hens moved away. Well, they didn't move away in such a way I would ideally imagine (step out of the car), but I could get off.
On my defense, these girls have upset me a lot. I usually say "Pardon me!" with an annoyed tone, and then I thank all people who moved out of my way.
I'm the only person on the earth to look back at each station (especially if I'm blocking the way) if anybody wants to get out of a car?
The biggest adrenaline attack I caught in the subway about three years ago. We were just going to new year fireworks with my boyfriend. Of course, we didn't want to wait for a long time, so we drove with the most robust crowd I ever did in the subway. It was a massacre. I didn't experience such a group before.
Again, we were safe at my favorite spot at the door. But that wasn't the best idea. We got, I think, to Malostranská station and wanted to get off. Naively, we thought someone would get off with us, but it was a mistake. We had to get through the mass that pushed us to the door. I yelled, "Pardon me!" I have some culture, you know. Nothing happened. No one moved. I looked at my boyfriend, and he looked at me. He said, "Let me go first." but it was too late because I have pulled my sleeves and broke through the dull herd. I just heard some "bitch" and other more vulgar festive shouts. Maybe thanks to this swearing, after exiting the car, adrenaline accumulated in me, in such a way that I was jumping on the platform like a boxer and wanted to punch somebody or go through another herd of idiots (nothing of this happened).
So it was such a revelation of my almost everyday subway-rage, and I'm going to close all that rage of course with games. I'm mad sometimes, or I'm totally desperate. But some of you could already see it on my Mafia stream. The taxi simulator was really bad. But I never go so far to break the laptop or the mouse, even though a PS4 controller got some punches from a sofa.
Emoce, emoce, kde jen začít. No mám je. Asi jako všichni. Paradoxně si ale uvědomuji nejvíc jen ty negativní. Prostě takové ty, kdy vás někdo nebo něco hrozně moc naštve. Docela často se mi to stává v metru. To byste nevěřili kolik lidí neumí být rozumným cestujícím.
Třeba jako včera. Stojím si tak zaparkovaná u protějších dveří... ze zásady, když jedu jen pár stanic metrem, si nesedám, aby sedadla-lačnící důchodci měli kam zapadnout... když v tom asi zastávku nebo dvě před mým cílem do vagonu vstoupí nějaká parta pipin... ehm asi středoškolaček. Bylo jich cca 6. A samozřejmě hned instantně začaly kvokat. To by mi bylo celkem jedno, kdyby se tohle tupé hejno neusídlilo hned u v(ý)stupních dveří, i přes to, že vagón byl docela prázdný. A že by se drahé dívky při zastavení soupravy rozhlédly, jestli někdo nechce vystoupit? No, to bychom po jejich ptačím mozečku chtěli moc. Když jsem viděla, že se prostě nepohnou, tak mi vyjela na čele žíla a zařvala jsem... no spíš jsem nastavila trošku hlasitější a nepříjemnější hlas než normálně... "S dovolením!" Kvočny uhly. Teda neuhly tak, jak bych si to v ideálním případě představovala (vystoupit z vagónu), ale vystoupit jsem mohla.
Na mou obranu, tyhle holky mě naštvaly docela hodně. Jindy říkám "S dovolením" jen otráveně a i poděkuji.
To jsem jediný člověk na zemi, co se v každé stanici ohlédne (hlavně když stojí debilně), jestli náhodou někdo za ním nechce vystoupit?
Největší adrenalinový záchvat jsem ale chytla v metru cca tři roky zpátky. Jeli jsme zrovna s přítelem na novoroční ohňostroj. Samozřejmě jsme nechtěli někde trčet x hodin předem, takže jsme jeli tou největší tlačenkou jakou jsem kdy v metru jela. Byl to fakt masakr. Větší grupáč jsem nezažila.
Opět jsme stáli v bezpečí na mém oblíbeném místě u dveří. To ale nebyl úplně nejlepší nápad. Dojeli jsme, myslím, na Malostranskou a chtěli vystoupit. Naivně jsme si mysleli, že spolu s námi vystoupí ještě někdo, ale chyba lávky. Museli jsme se nějak dostat přes tu masu, co nás tlačila na dveře. Zařvala jsem "S dovolením!" Mám totiž nějakou kulturu. Nic. Nikdo nehnul ani brvou. Podívala jsem se na přítele a on na mě. Říká: "Pusť mě před sebe, já to prorvu." ale to už prošvihnul, protože jsem si vyhrnula rukávy a hlava, nehlava, zadek, nezadek, prsa, neprsa... jsem se prorvala tím tupým stádem za zvuku "kráva" a dalších mnohem peprnějších slavnostních výkřiků. Mohly za to asi zrovna tyto výlevy, že po vystoupení z vagónu se ve mně nahromadil adrenalin, nebo bůhví co, takovým způsobem, že jsem skákala po perónu jak boxer a měla chuť někomu rozbít hubu a nebo se prorvat další hromadou debilů (ani jedno se bohužel nesplnilo).
Tak to bylo takové odhalení mé téměř každodenní metro-rage a všechen ten vztek uzavřu jak jinak, než hrami. U těch se taky občas vztekám a nebo jsem úplně zoufalá. To někteří z vás ale mohli už zaznamenat na mém streamu Mafie. Taxi simulátor byl fakt špatný. Nikdy ale nezacházím tak daleko, abych rozmlátila notebook nebo myš, i když takový ovladač na PS4 už párkát schytal ránu do gauče.
I don't remember any concrete example, but in such multiplayer games, any negative comment on my person can spoil me the whole game because I take it all personally. The biggest injustice was "report Garen" while playing LoL. I was playing Garen, and I was the only capable (and best) player. A similar rage quit occurred even when playing WoW on Twinstar. I didn't see some message in chat, and some people hated me in the guild chat (If my boyfriend didn't tell me, I wouldn't even notice that. Why would I look at the chat when I play arenas with him, and we were sitting next to each other?).
But most people get angry when playing minesweeper when there are only two more boxes left, and there is 50:50 chance to hit the mine. Of course, you'll hit it. See the picture (Yes, it's my picture, it happened to me too). I want to create some funny video about it.
As far as the crying is concerned, I can't remember when I really had a good reason to cry (I don't count movie cries). Well, during the writing of the previous sentence I remembered something but I will not delete it. The last time I was crying was before state exam. There was a lot to study, and it came to me that absolutely nothing is in my head and that I don't remember anything. Believe me, I've never had a problem with studying until the college, so the crying was really right. Not that when the class nerd is crying that he fucked up the test, and then he gets an A-. I was never more desperate, and I hope none of you will experience this in your life.
Už si nepamatuji žádný konkrétní příklad, ale v takových multiplayerech mi jakákoliv negativní poznámka na mou osobu dokáže zkazit celou hru, protože si všechno beru hrozně osobně. Jako největší křivdu jsem brala "report Garen" při hraní LoL, kdy jsem jakožto Garen byla jediný schopný (a nejlepší) hráč. Podobný rage quit proběhl i při hraní WoW na Twinu. Tam jsem si pro změnu dovolila přehlédnout zprávu v chatu a dost nevybíravě to řešila celá guilda (Kdyby mi to přítel neřekl, tak bych si nevšimla ani toho. Proč bych totiž koukala do chatu, když s ním hraju arény a sedíme vedle sebe.).
Nejvíce ale člověka naštve, když hraje miny, zůstanou mu dvě poslední políčka, která jsou 50:50 a vy se netrefíte. Viz obrázek (Ano, je to můj obrázek. Stalo se to i mně.). O tom mám i v plánu vytvořit (vtipné) video.
Co se týče brečení, už si dost dobře nepamatuju, kdy naposledy jsem skutečně měla dobrý důvod brečet (brečení u filmu nepočítám). No, během psaní předchozí věty se mi na něco vzpomnělo, ale mazat ji nebudu. Naposledy jsem totiž brečela před státnicema. Bylo toho hrozně moc a přišlo mi, že mi absolutně nic neleze do hlavy a že si nic nepamatuju. Věřte tomu, že jsem nikdy s učením neměla problém až do vysoké školy, takže to brečení bylo opravdu oprávněné. Ne takové to, když třídní premiant brečí, že podělal test a pak dostane 1-. Zoufalejší jsem nikdy nebyla a nic podobného bych nikomu zažít nepřála.
