Jsem sociopat.
To je naprosto jasný, včéra už sem kamarádce vykládal úplný bludy. Nebo spíš realitu. Ale bejt patickej to chce se sociem bejt vždycky. Já ale fakt si nejsem jistej jestl i náhodou nejsem i ichtyl.
Ač se na to můžu dívat jakkoliv nebejt si jistej je jedna věc, ale bejt si jistej tím, že česká slova nemají naprosto nic společného s jejich významem a původem no to už je dávka magorizmu.
Ale asi zase budu muset bejt sociopaticke a čekat až se zase bude používat něco s jinným významem...
Kde jsem se to ztratil. Jo ne v překladu, ale mezi slovama. Někdy fakt vážně přemýšlím nad tím jak hluboko sahá naše schobnost zjednodušovat verbální projev a na kolik to posouvá naše hranice výkonu mozku v přemejšlení v abstraktu.
"Ha. Co to je vedle na tom plakátu drahý?"
" Toho si nevšímej drahá, to kreju zádama."
Zkoprněle hmatala lžící vedle. To už nešlo vydržet. Neznatelný rámus se nesl a nikdo jako by nereagoval. Jednotky systému se nekoukaly na celek jak hezky šlape. Kdesi na stole ležel kus papíru a potřeboval jen otisk převráceného razítka. Štempl. Taková složitá věc. Jen jeden štemlp. Provizorní realita v podobě prapodivných barevných čtverečků už dala zas o sobě vědět.
"Tak co už to bude?"
Hmmm. To pípání je prokletý. Ještě jsem to chvíli vydržel, zatímco bzučela jehličková tiskárna.
"Leze to pomalu. To víte. Starej krám." Pani se zasnila. Koukala někam do rohu stropu a snově pronesla. "Pamatujete si dálnopisy?"
Co jsou ksakru dálnopisy? Jako by nestačilo že jsem bádal posledně nad výrazem Úkon z nepřitomnosti.
...
"Ten stroj tak krásně vrní." Zandal jsem ten proklatej přístroj zpátky do kapsy. "Ty dálnopisy vydávali taky takový zvuky?" Usmál jsem se přez lehce se lesknoucí stěnu předemnou.
"Ani ne. Ty měli takový vostřejší zvuk. Víc razantnější." ... "Tehdy se ještě zvuky strojů nesly v rytmu života a nerušily se navzájem." Dořekla pani za přepážkou.
Papír dovyjel z poklopu. Trhání papíru a kovový zvuk razítka mě vytrhl ze snění.
"Děkuju. Já jdu zas dál odnýst tyhle lejstra. Ať Vám to snění neschová tu lžičku co jste si odložila omylem do vozíku vedle sebe." Nadech jsem se a nasál vůni kávy. "Hezký zbytek dene." Usmál jsem se na pani za přepážkou, když si tápavě šahala pro lžičku na místo kde nebyla.
