Ne, v tomto příspěvku se nechci věnovat nadcházejícímu konci roku, mám na mysli úplně jiné finále. Jsme totiž již v devátém měsíci. Ano, jsme, mne se to totiž týká také.
Znáte ty americké filmy, kde budoucí tatínek na slova „Praskla mi voda!“ reaguje neskutečnou panikou? Jančí, vykřikuje nesmyslná slova, pobíhá zběsile po pokoji a snaží se obléct si tričko na nohy a kalhoty si souká na hlavu. Hledá klíče od auta, následně tašku či kufr, auto nebo dokonce samotnou ženu. Pak nemůže najít cestu do porodnice a když už tam dorazí, ihned na příjmu omdlí.
Doufám, že u nás to takto vypadat nebude.
Je však pravda, že s blížícím se termínem porodu u mne stoupá i nervozita. Těším se, nemohu se dočkat chvíle, kdy toho malého tvorečka uvidím a sevřu v náručí, ale neobejde se to bez nejistoty. Pokaždé když opouštím domov, ať už mířím do práce nebo jen do obchodu, vždy mám u sebe mobilní telefon se zapnutým vyzváněním. Co kdyby to na „Janičku“ zrovna přišlo. „Stihnu dorazit do porodnice včas? Dostane se „Janička“ v pořádku do porodnice, pokud zrovna nebudu doma?“ Tyto otázky mě v poslední době neopouštějí a tíží. Doufám sice, že budu v onen vytoužený okamžik doma s „Janičkou“, ale všichni víme, jak to s tím doufáním kolikrát je.
Nemohu však panikařit jako oni tatínci z komedií. Pokud jsem nervózní já, přenáším svou nervozitu i na všechny okolo. A to není zrovna nejlepší. Navíc si nemyslím, že bych byl ten typ, který omdlí při příchodu do nemocnice nebo na porodní sál. Dokázal jsem si poradit v mnohých jiných stresových situacích. Proč bych si neměl poradit při porodu? Navíc, zde se po mně nechce více, než abych „Janičku“ doprovodil, nesl připraveno tašku a byl jí oporou. Nečeká se ode mne masáž srdce, vynášení těl z hořícího domu, vyprošťování osob z havarovaného automobilu, který uvízl na přejezdu, ke kterému se kvapem blíží nákladní vlak. Nic takového se ode mne nečeká! Proč jsem tedy tak nervózní?
Netvrdím, že to mají všichni tatínci stejně, že jsou všichni před porodem jako na trní. Ale já nejklidnější nejsem. Asi to k tomu prostě patří. Když se člověk na něco neskutečně moc těší, může to doprovázet i jistý neklid. Nezbude mi asi nic jiného, než se obrnit trpělivostí, zachovat chladnou hlavu a doufat, že na mě ten drobeček počká, kdybych byl zrovna náhodou v práci.
A že prý psaní neuklidňuje?! O něco málo klidnější jsem, ne všechno zkrátka dokáži ovlivnit. A vás jsem snad alespoň pobavil.
PT