Tohle může říct jen chlap a to navíc jen ten, který u žádného porodu nebyl. Přiznám se, nejspíše jsem něco podobného v minulosti prohodil také a možná dokonce několikrát. Nyní to již neřeknu. A pokud někoho uslyším, jak tvrdí něco podobného, budu vědět, že o tom vůbec nic neví.
Když se začne blížit termín porodu, začnete si více všímat všemožných signálů, které by vás na blížící se den D mohly upozornit. Pokud však budete sledovat zbytečně pečlivě a budete jančit při sebemenším heknutí, pak prožijete několik falešných dní D. Na druhou stranu, pokud budete až příliš flegmatičtí, je možné, že vás upozorní až hlas v telefonu, který vám nadiktuje pohlaví, váhu a délku a nejspíše i jméno vašeho nedávno narozeného potomka. Chce to tedy najít jakousi rovnováhu. Jisté nervozitě se tedy asi nevyhnete, alespoň já jsem se jí neubránil. Nejméně týden před termínem porodu jsem měl u sebe neustále telefon se zapnutým vyzváněním, a to dostatečně nahlas, abych jej nemohl omylem přeslechnout. Den D se však vždy přihlásí sám, nemusíte se bát, a kolikrát třeba i v nečekanou nebo nevhodnou dobu. Ale vždy tak, abyste poznali že už je tu. U nás zkrátka praskla voda (tedy „Janičce“ a ta plodová, o havárii na vodovodním potrubí to dnes není)!
Polehávali jsme v obývacím pokoji a sledovali nějaký seriál. Ozvalo se takové zvláštní tiché lupnutí následované seskokem z pohovky se slovy „Asi mi praskla voda!“. „Janička“ měla kufr připravený již dlouho, zbývalo tedy vzít si peněženku, telefon a přezůvky. Pak pomoci „Janičce“ s převlékáním a nakonec zavolat taxi. Vše proběhlo kupodivu hladce a bez zbytečného stresu.
Po příjezdu do porodnice si „Janičku“ převzala sestřička a mě prozatím vystrčila na chodbu. Nejprve jsem se procházel (no, spíše nedočkavě pochodoval kolem), ale nakonec jsem si sedl a nervózněl. Tedy až do chvíle než dorazil další „tatínek – čekatel“. Klepal se jako ratlík, div si neokusoval nehty a když otevřela sestřička dveře, vyskočil jako by seděl na připínáčku. V tu chvíli jsem si řekl, že pokud může být někdo nervóznější než já, pak se mohu bez problémů uklidnit. Nakonec jsem se dočkal, sestřička přišla i pro mě, přezul jsem se, odložil si kabát a vyrazili jsme na sál. A teprve tam to všechno začalo.
Tak nějak se mi ten úvod trošičku protáhnul, pokusím se to nadále zbytečně neprotahovat. Tedy pokud někdo z vás dočetl až sem.
Netuším, jak může někdo říci, že je porod hračka. Vůbec to tak není.
Přivedou vás na porodní sál a máte před sebou porodní stůl, sprchu, balon, ze stropu visí lano na houpání, pak jsou tu komody s kdovíčím. Dále váha, pleny, prostěradla, nepočítaně zásuvek a vypínačů, stoleček s připravenými nástroji a naštěstí také křeslo. Pohodlně jsem se tedy usadil a čekal, co bude dál. Dostal jsem k vyplnění ještě nějaké papíry, alespoň jsem si ukrátil čekání na příchod „Janičky“.
Dočkal jsem se. Po chvíli se budoucí maminka (ne že by předtím maminkou již nebyla, ale v porodnici se to bere jinak) objevila ve dveřích. Ujal jsem se jí tedy. Nejprve jsme se procházeli, než nás vyrušila porodní asistentka. Zeptala se „Janičky“ jak se cítí, položila ji na stůl a prohlédla. Navrhla „Janičce“ sprchu a pak abychom se vrátili zpět k chůzi. Mě se nezeptala ani na pocity, ani na to, zda bych si nedal sprchu.
Už tohle vyvrací slova v titulku tohoto příspěvku, není to žádný med. Budoucí maminky mají veškerý servis, každou chvíli je kontroluje porodní asistentka nebo lékařka (případně lékař, mezi porodníky nejsou muži diskriminovaní) a ptají se jich na momentální pocity. Mě se zeptala jen jediná sestra a to až bylo po všem. Navíc si budoucí maminka může lehnout, osprchovat se, donesou jí čaj, kdyby měla žízeň. Zato „tatínek – čekatel“ si všechno odtrpí sám. Nikdo se ho neptá na pocity, neprohlédnou ho, ani ten tlak mu nezměří, a to se ještě sází, zda omdlí či nikoli (tohle sice nemám ověřeno, ale jistě to tak bude). Porod zkrátka není nic jednoduchého, pro muže, ten si na rozdíl od ženy nemůže ani lehnout. Navíc musí dělat, že neslyší, když náhodou budoucí maminka, v hormonálním rauši, pronese něco, co by jinak neřekla a co tak rozhodně nemyslí. Chlap to zkrátka nemá vůbec jednoduché!
Jak to tedy pokračovalo? „Janička“ už ve sprše prohlásila, že by byla nejraději, kdyby to měla rychle za sebou (měla na mysli porod, ne vlastní život, pokud by to snad někdo nepochopil). Zase tak rychlé to nakonec nebylo. Nachodili jsme spolu po porodním sále pěkných pár kilometrů a vždy, když to vypadalo, že už přichází chvíle vlastního porodu, vyvedla nás porodní asistentka nebo paní doktorka z omylu. Když se „Janička“ zbavila konečně i posledního zbytku plodové vody, asi po třech hodinách na sále, vše se trochu urychlilo. Od té chvíle nehrozilo, že bych si sednul (ne že bych si toho sezení do té doby nějak užil, ale ta možnost tam byla). Od té chvíle totiž „Janička“ strávila většinu času na porodním stole a já jsem stál u ní a držel ji za ruku. Také jsem jí utěšoval, uklidňoval a snažil se jí pomoci s dýcháním.
Zajímalo by mě, kolik žen, dočetlo až sem. No, možná zda vůbec někdo dočetl až sem.
Když „Janička“ ležela na porodním stole, honilo se mi hlavou spoustu myšlenek. Zvláště když jsem viděl, pootevřenými dveřmi na chodbu, kde se občas objevila sestra, která čekala na reakci paní doktorky. Netušil jsem zda je vše v pořádku, zvláště když u „Janičky“ byla paní doktorka a dvě porodní asistentky, a samozřejmě ještě já. Během porodu nakonec nastaly drobné komplikace, dokonce sama paní doktorka byla dost nervózní, ač se to snažila docela dobře skrývat, ne vždy se to však zdařilo. Na operační sál „Janičku“ nakonec neodvezli, ačkoli jej měli jistě přichystaný (ne všechnu komunikaci jsem slyšel a navíc se paní doktorka se sestřičkou bavila v šifrách, tudíž si nemohu být stoprocentně jistý, ale myslím si to). Porodní asistentky Janičku uklidňovaly, jak nejlépe uměly, a pomáhaly jí při porodu seč jim síly stačily. Nakonec vše dospělo ke zdárnému konci a „Náš malý hrdina“ byl na světě. Živý a zdravý, stejně jako jeho úžasná maminka. V tu chvíli jsem si konečně mohl vydechnout a zahnat obavy, že bych snad mohl o jednoho z nich, či o oba, přijít. Byly to děsivé a nádherné chvíle zároveň.
Paní doktorka přestřihla pupeční šňůru, sestřička toho malého drobečka zvážila, omyla a zabalila. Já jsem si mohl vyfotit údaj na váze. Sestřička při vážení prohodila, že jde o pořádný kus chlapa. Pak se náš malý „Adalbert“ dostal konečně zpátky k mamince. Mohl si poprvé vyzkoušet, jak se bude od této chvíle krmit. Pak jsem dostal „Adalberta“ do náručí já a „Janičku“ si vzala pod ruce ještě paní doktorka. Když skončily poslední procedury, zůstali jsme na sále jen tři. Já, „Janička“ a maličký „Adalbert“. V tu chvíli jsme byli s „Janičkou“ nesmírně šťastní. „Janička byla vyčerpaná, já jsem byl mírně unavený, ale oba jsme byli neskonale šťastní a vděční. Držet v náručí ten nový život, který před malou chvílí přišel na svět, je nezapomenutelný zážitek. V tu chvíli nepotřebujete nic jiného na světě, zmizí jakákoli starost, je tu jen neskonalé štěstí vměstnané do několika kil a centimetrů. To štěstí a hrdost jsou prakticky nepopsatelné.
Netuším, zda některá žena dočetla až sem, zda vůbec někdo dočetl až sem. Pokud však ano, pak vězte, že tyto řádky nevznikly jako snaha někoho naštvat, to ani náhodou. Tyto řádky vznikly jako hold všem ženám, které měly odvahu přivést na svět nový život a také jako poděkování všem skvělým porodníkům i porodním asistentkám. Kdyby nebylo jejich zkušeností a duchapřítomnosti, nejspíše by to s úmrtností novorozenců u nás vypadalo úplně jinak. Odvádějí těžkou práci, mnohdy velmi nevděčnou, kdy se po nich křičí, kdy se jim dokonce hrubě nadává, kdy se jim pletou pod nohy ti, kteří by jim měli jít z cesty a děkovat jim. Třeba si tyto řádky někdo z nich jednou přečte a zjistí, že existují i ti, kteří jejich práci obdivují.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem matkám za jejich mateřskou lásku, všem ženám za jejich odvahu a v neposlední řadě všemu personálu porodnic za jejich profesionalitu, nasazení a obětavou službu. Díky!
Nesmírně šťastný a hrdý otec PT