„Ne všichni přátelé jsou reální, ne všichni reální jsou přátelé.“
Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Každý koho považujeme za přítele jím totiž vůbec být nemusí. Ale jak se zpívá v jedné písní „pár přátel stačí mít“.
Na světě je neskutečné množství lidí, se kterými se v životě nesetkáme. Mohou být dobří nebo zlí, z blízka nebo z daleka, je to v podstatě jedno, nikdy o nich neuslyšíme, nikdy je neuvidíme, nikdy se s nimi nesetkáme, ani si od nich nic nepřečteme (pokud zrovna umějí psát). Někteří z těchto lidí bydlí mimo civilizaci, jiní prakticky nevycházejí z domu, jiní jsou upoutáni na lůžko. Další nepotkáme, jelikož v době, kdy se procházíme ulicemi, oni buď pracují nebo odpočívají po tvrdé práci. A s těmi ostatními se nikdy nesetkáme zkrátka proto, že nikdy nezavítáme do jejich okolí. Ať už je to cizí stát, neznámý ostrov nebo jen vzdálenější čtvrť v našem městě.
Ale na druhou stranu je na světě obrovské množství lidí, se kterými se za svůj život setkáme. Některé potkáváme na cestě do školy nebo práce, jiné potkáme při výletě do hlavního města. S některými lidmi se setkáme v obchodě, baru, restauraci, dopravním prostředku, na letišti nebo v hotelu. Jiné zahlédneme někde na ulici (třebas i v reportáži ve večerních zprávách).
Do této skupiny patří všichni lidé, se kterými jsme se za život setkali nebo ještě setkáme. Patří sem známí, kamarádi, přátelé, rodina, známé osobnosti, ale i anonymní lidé někde z davu. Ne každého s kým se kdy setkáme, považujeme za svého známého. Ale kolikrát se stává, že považujeme za svého známého i člověka, kterého ve skutečnosti vůbec neznáme. Každý den se můžeme setkat s úžasnými lidmi a přitom některým nevěnujeme ani svůj pohled, natož úsměv nebo pozdrav.
Mám spoustu známých, s některými se znám již mnoho let (a některé znám jen virtuálně, díky internetovému spojení), mám i nějaké kamarády, a to i ty hodně dobré, ale přátelé mi zbyli asi jen tři ( a naneštěstí se vídáme jen velmi zřídka).
Za známého považuji každého s kým jsem se kdy setkal (a to i virtuálně), s kým jsem zapředl skutečný rozhovor a o kom alespoň něco málo vím. Toho, koho potkávám každý den cestou do práce a s kým každý den zhodnotím momentální počasí, toho nepovažuji za známého, alespoň prozatím. I z těch, které znám jen od vidění, se mohou stát známí, kamarádi nebo dokonce přátelé.
Za kamarády považuji všechny známé, se kterými máme společné zájmy, se kterými vždy dokáži najít společnou řeč a v jejichž společnosti se necítím špatně. Jsou to ti, se kterými se dokáži smát a před kterými se nebojím říci ostřejší slovo, zhodnotit uplynulý den nebo s nimi vyjet třebas na výlet na hory. Mám kamarády se kterými jsem se neviděl pěknou spoustu let, ale pokud se setkáme, pak se s nimi cítím stále stejně dobře, mám si s nimi vždy co říci a z takového setkání mám vždy obrovskou radost. Ale mám i známé, které jsem ještě nedávno považoval za kamarády, nyní se však v jejich společnosti necítím dobře, nenalézáme společnou řeč a po setkání s nimi ani netoužím. Ke kamarádům totiž musím mít i důvěru.
A nakonec přátelé. Za ty považuji opravdu skutečné a dobré kamarády. Ty, kteří se za mnou nebojí přijít z jakýmkoli problémem, ale kteří jsou také vždy ochotni jakkoli mi pomoci. Ty, kteří se neozvou jen když něco potřebují. S přáteli se nebojím mluvit o čemkoliv, mohu jim sdělit jakékoliv tajemství a vím, že u nich je v bezpečí. Nebojím se před nimi projevit své city (kdyby chlapi plakali, klidně bych před nimi mohl plakat) ani o nich mluvit. Znají mě ze všech stran a já je. Přátelé se za mě vždy postaví, vždy tu pro mě budou, klidně i ve tři ráno, a nikdy mě neodmítnou. Jsou to ti, před kterými se nikdy nemusím stydět, vždyť mě přeci dokonale znají a přesto jsou mými přáteli.
A právě proto, jak dobře vás přátelé znají, jejich případná zrada tak nesmírně bolí. Od skutečných přátel totiž nikdy zradu čekat nebudete, jsou to totiž ti, od kterých čekáte, že vám kdykoli přispěchají na pomoc a sami jste na to také kdykoliv připraveni.
Na jednu stranu nemám toto označení rád. Mnohdy se totiž za přítele či přítelkyni označuje člověk, se kterým se budu vídat třeba jen týden nebo se kterým jen párkrát strávím noc (nebo i jinou část dne). Podle mě se tím slovo přítel vcelku znehodnocuje a pošpiňuje. Na stranu druhou to však dokáži pochopit. Pokud někoho miluji (a zamilovaní milují vždy) a hodlám s ním strávit zbytek života (je jedno, že to nevyjde, v tu danou chvíli to totiž netuším), pak je logické, že jej považuji za skutečného a nejbližšího přítele, který se mi ve vhodný čas stane partnerem, druhem nadosmrti. Pokud bych tohoto člověka nepovažoval za svého skutečného přítele, pak bych s ním asi nehodlal strávit zbytek svého života.
Záměrně jsem použil slovo „partner/ka“ namísto „manžel/ka“. Dnes totiž mnozí institucí manželství opovrhují nebo mají manželství jen za cár papíru. Ale o tom třebas někdy příště.
Někteří považují za přítele kde koho, jiní tvrdí, že žádné přátele nikdy neměli.
Lidé do našeho života přicházejí nebo z něj odcházejí každý den. Některé jen letmo zahlédneme, s jinými se seznámíme, někteří se stanou našimi kamarády nebo přáteli. S některými se sblížíme ještě mnohem více. Někteří zůstanou našimi kamarády a přáteli celý život, jiní jen určit čas. Ale každý z nich v našem životě zanechá stopu. Někteří radostnou, jiní bolestnou, na některé budeme vzpomínat celý život a na jiné bychom nejraději zapomněli nebo se s nimi nikdy nesetkali.
Jakou stopu asi zanecháváme my v životech těch druhých?
Jeden můj známý svým slečnám říkával „přítulky“, namísto „přítelkyně“. Až o jedné začal mluvit jako o své přítelkyni. Prozatím jsou spolu asi osm let.
