Byl jsem s autem na STK.
Na tom by nebylo nic zajímavého, ale možná právě proto jsem si všimnul na twitteru jednoho příspěvku, kde někdo psal, že byl taky na STK. A popisoval to stylem že přijel na parkoviště, technikovi předal klíče a papíry, za hodinu se vrátil, dostal klíče a papíry, sedl do auta a odjel.
A mě by to nijak nezaujalo, protože v mém případě to probíhalo navlas stejně. Ale pod příspěvkem byla celkem živá diskuse, kde dost lidí psalo něco jako že takhle určitě ne, že by jen tak někde nebo někomu auto nenechali, že na STK se nehnou od svého auta, sami s ním popojíždějí a ostře sledují, co s ním ten technik dělá a na co jim tam sahá.
Přiznám se, že jsem nechápal. Já jsem naopak rád, že když mi někdo poskytuje placenou službu, tak ji udělá se vším komfortem, a já se nemusím o nic starat a nijak se na tom podílet. Popojíždět s autem na STK, to mi připadá jako kdybych si objednal v restauraci jídlo, a pak se jim motal v kuchyni a vlastnoručně ten svůj řízek na pánvi obracel. Nebo jako kdybych si objednal malíře pokojů a pak jim míchal barvu a přidržoval žebřík.
Nicméně ve spojitosti s auty jsem se s tím setkal mnohokrát. Říkám tomu automobilový fetišismus. Prostě že auto není normální věc, ale je to NĚCO. Člen rodiny. Kdysi jsem zaslechl na myčce jednoho řidiče běžného osobáku, jak říká, že přechod ze zimního provozu na letní mu zabere minimálně dva dny. Všechno vyumývat, očistit, ošetřit, vystříkat... Dva dny. Minimálně? Wtf?
Nebo druhý příklad: něco jsem řešil s kolegou u jeho auta, bylo to v zimě, já jsem si sundal rukavice abych něco našel v tašce, a bezmyšlenkovitě si je odložil na střechu jeho auta. Byly to normální kožené rukavice, bez nějakých kovových ozdob nebo něčeho podobného. A dotyčný na to reagoval velmi nedůtklivě. Tak dobře, rukavice jsem si vzal, omluvil se, ale i tak nepochopil, jak a čím jsem jeho autu ublížil. A zařadil si i jeho do škatulky automobilových fetišistů.
Já mám 16 let starou Fabii. Neříkám, že se o ni nestarám. Ale ani o ni nijak přehnaně nepečuji. Vlastně kromě doplňování provozních kapalin, občasné návštěvy myčky a vysání interiéru o ni nepečuji vůbec. Dopřávám jí sice pravidelnou údržbu ve značkovém servisu a i když už po těch letech začíná místy trošku rezavět, tak to beru jako normální. I tak mi na té kontrole řekli, že s ohledem na stáří vozu je v relativně dobrém stavu.
A to mě přivádí na téma péče o věci obecně. Můj postoj je ten, že věci mají sloužit člověku a ne naopak. Opět uvedu příklad ze své branže. Dělám ve fabrice na IT oddělení, tak mám trochu přehled, jak se zaměstnanci chovají k výpočetní technice. Mám kolegy (a hlavně kolegyně), kteří si fasují čistící ubrousky a spreje, pravidelně si u počítačů čistí monitory, profukují klávesnice stlačeným vzduchem ze sprejů a vůbec o své vybavení pečují. A pak mám kolegy, co když jim už kvůli drobkům z čipsů nejde na klávesnici stisknout nějaká klávesa, tak ji vyhodí a nafasují novou.
Kdysi mě to napadlo spočítat, a vypadá to, že nákladově to vychází stejně. To, co jedni utratí za čistící prostředky, to ti druzí utratí za nové klávesnice a myši. A navíc, mají častěji nové, modernější vybavení.
Manželka se se mnou občas vadí, že prý někdy nedostatečně pečuju o své věci. Nezřídka má pravdu. Ale já si říkám, stojí mi to za to? Nepopírám, že péče o věci prodlužuje jejich reálnou životnost. Ale je to vždy vůbec žádoucí? Totiž věci nemají jen fyzickou životnost, ale i morální. Kdo by dnes stál o deset let starý telefon? Babička Boženy Němcové měla v truhle čtyřicet let starý fěrtoch a jupku. Chodila by dnes nějaká žena ve věcech, co byly moderní před čtyřiceti lety?
Někdo třeba namítne, že to podporují sami výrobci. Že dřív věci vydržely dlouhá léta, zatímco dnes hanba mluvit, všechno se rozsype po záruční době. Ale já mám třeba doma cca sto let starý šicí stroj značky Minerva. Stále funkční. Naposledy se na něm šilo snad před padesáti lety, ale kdybych zatoužil si něco spíchnout, stačilo by navléknout jehlu, šlápnout na pedál a už by to frčelo. Ale když se zamyslím, chtěl bych to? To, že ten stroj už padesát let nešil a mám ho jen proto, že se z něho postupně stává starožitnost, i to o něčem svědčí.
Když jsem se tak zamyslel, co jsme kupovali do domácnosti, sporák, ledničku, pračku... tak vlastně vždycky to bylo tak, že původní přístroje byly sice opotřebené, ale stále ještě funkční nebo jen se závadami, které by šlo snadno opravit. Proč jsme si tedy kupovali nové? Z rozežranosti? Ne, bylo to proto, že nové věci byly dokonalejší, měli větší užitnou hodnotu, nižší spotřebu. A i když by původní věci za předpokladu určité péče a údržby dokázaly sloužit déle, je to opravdu žádoucí?
Uvedu další příklad (není těch příkladů už nějak moc?). Moje mamka měla někdy dávno klasickou pračku. A ta měla své mouchy. Občas se pokazil vypínač, občas se prodřela šňůra, sem tam nějaké těsnění... a já to opravoval. Banální věci, korunové položky. Ale mamka novou pračku nechtěla za žádnou cenu. Je přece drahá, ale když vyměníš tuhle gumu a utáhneš tenhle šroubek, tak ta stará ještě bude sloužit... Tak mi jednou došla trpělivost, pračka letěla na sběrný dvůr a doma se objevila nová automatka. Jejda proč tak utrácíš... ale stačilo jedno prádlo a nadšení nebralo mezí - proč jsem si ji nekoupila už dávno?
Stačí si uvědomit, že věci mají nejen tu fyzickou životnost, ale i tu morální. A obě by měly být zhruba stejně dlouhé. Je imho nesmysl vynakládat nepřiměřené úsilí na péči o prodloužení té fyzické (abychom jakoby "ušetřili") a ignorovat tu morální, která je daná technickým vývojem a kterou uživatel neovlivní. Veteráni jsou fajn hobby pro sběratele - ať už se jedná o auta, šicí stroje nebo ledničky. Ale pro běžný provoz jsou k ničemu.
Na závěr citát pana Smrtky z Cimrmanovy divadelní hry Posel z Liptákova:
