Železnice byla vždycky přitažlivá. Měla (a myslím, že stále má) své kouzlo. Je to technika, je to organizace. A má to nádech cestování, dálek a exotiky.
Stavební jeřáb je jenom stavební jeřáb. Ale lokomotiva? Ta vzbuzuje představy. Současné "barevné krabičky" sice zdaleka nejsou těmi impozantními stroji s obrovskými koly a tyčovím ojnic, zahalené párou a dýmem, ale to jim nic neubírá.
Mám železniční školu, a v rámci povinné praxe jsem taky něco odjezdil na lokomotivě, nejčastěji s "brejlákem" na osobáku mezi Přerovem a Břeclaví, když tam ještě nebyla elektrifikace (ano, jsem fosílie). A jestli někteří říkají, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně - je to možné. Ale pohled z lokomotivy, uhánějící krajinou, za východu slunce, kdy první paprsky začínají ohřívat zem a nad poli a rybníky se drží takové chomáčky mlhy co vypadají jako vata, nebo naopak když den končí a celý obzor se přepne do rudozlaté, a vy si v tom svištíte stovkou, se čtyřsettunovou soupravou a za zadkem vám burácí těch koní dva tisíce... to taky stojí za to.
A pracovat na železnici - to byl vždycky prestižní job. Tam nevzali žádného blbce. Pamatuju se, že když jsem přišel do svého prvního zaměstnání v depu, tak první věc, kterou jsem vyfasoval, byl kufřík (nebo spíš kufr) plný předpisů. Ovšem tato kouzelná publikace už mezi nimi nebyla 😎
Čas oponou trhnul, u dráhy jsem pracoval třináct let, vystřídal několik technických i ekonomických funkcí, a pak dal této organizaci sbohem a začal pracovat u jiných firem a v jiných oborech. Ale na dráhu vzpomínám vždycky jen v dobrém a vlak je můj oblíbený způsob dopravy.
