Slunce svítí, stojím s ostatními lidmi u zábradlí na autobusové zastávce. Spoj nejede, špatně se mi dýchá, a tak cucám větrový bonbon. Náhle střih. Brána z temnoty se otevírá a já jsem úplně někde jinde. Cítím, že je někdo vedle mě, někdo, komu můžu důvěřovat. Před námi je svěží zelená krajina a na ní spousta lidí. Na kraji stojí skupinka. Nikoho nepoznávám, ale vím, že jsou to mí blízcí, kteří mě přišli přivítat. Přítel vedle mne mě jemně postrčí, abych šla k nim. Mám radost, že je vidím a chystám se vykročit... Náhle se odněkud shora ozve důrazný hlas: „Sem nepatříš! Sem nepatříš!“ Neposlouchám. Chci k těm, co na mě čekají, ale nejde to. Zoufale se snažím, ale stojím na místě. Vzpírám se a hlas neustále opakuje: „Sem nepatříš! Sem nepatříš!“
Hlas se zlobí, ale slábne a já cítím, jak mě někdo pleská po tváři. Nechci se vrátit, jenže krajina pozvolna mizí. Vidím jen tmu a cítím to pleskání. Chci zpátky do té snové krajiny, snažím se, ale nejde to. Nakonec s nechutí otvírám oči. Sedím v prachu, opřená o zábradlí a kolem je šedivý svět.
.
