STREJC TONDA, VYNÁLEZCE
Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín
Předchozí příběh “Silnice za život” popisuje desetiletou tvrdou dřinu Františka Hubálka. Tento je vzpomínkou na Antonína Šulce, člověka, který prospěl mnoha lidem ne silou, nýbrž rozumem. Zatím se mi sice nepodařilo objevit matriční zápisy, které by o něm prozradily více, ale i ty časem doplním.
Vyučeného kováře, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával: „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit…“. Jak říkal, tak také dělal.
.
Trápilo ho, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a nitěné knoflíky pak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání. Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům. Velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení.
.
Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šulc onemocněl a v létě 1934 zemřel nad nedokončeným dílem. Svou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní.
Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)
Kde se vlastně vzala výroba nitěných knoflíků v Podorličí? První impuls představovalo 1874 založení faktorie Potštejně z popudu evangelického kazatele Eugena Schmidta. Odsud se šířila domácí výroba do chudých oblastí a před první světovou válkou se dostala do Jablonného nad Orlicí a okolních vsí. Zdejší ruční šití nitěných knoflíků zprůmyslnil roku 1921 Antonín Šlesinger. Jejich výroba, byť dávno ne rukama dětí, přetrvává ve zdejším kraji dodnes. Tradici udržuje firma Schlezinger buttons.
Nakonec něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela ….
.
Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Pro představu… roku 1922 stalo 1400 g bílého chleba 4 K 50 h, černého chleba 4 K, máslo – 36 K, mléko – 1 K 70 h, vejce – 70 h, 1 l piva 3 K.100 kg hnědého uhlí 34-37 K.
