Na příslušníky šlechtických rodů se mnohdy díváme jako na něco zvláštního, výjimečného. Ovšem pravá urozenost není v krvi ani v dlouhém rodokmenu, ale ve způsobu života. Vždyť slovo „šlechta“ má původ v přídavném jménu „šlechetný“.
Tady, v Podorličí žili lidé, kteří sice žádný titul neměli, ale celým svým životem dokázali, že se mezi šlechtu v morálním smyslu řadí. A pár takových výjimečných, čestných a pracovitých „šlechticů od Orlice“ vám představím.
Ačkoliv bude řeč o mužích ojedinělých vlastností a povah, nedá mi to, abych také nevzpomněla na všechny bezejmenné, tvrdou prací předčasně zestárlé ženy, které sice nic neobyčejného nevykonaly, ale žily své životy stejně poctivě, vychovávaly děti a vytvářely to, čemu se říká „teplo domova“. I ony zaslouží obdiv a svými činy jsou stejně urozené „šlechtičny od Orlice“.
I. část
SILNICE ZA ŽIVOT
František Hubálek, * cca 1781, † 13.5.1852 Celné 35
Nejdříve něco informací ze života Františka Hubálka. Antonín Špinler v knize “Lidé od Orlice” sepsané na základě vyprávění pamětníků uvádí, že strávil dvanáct let na vojně, prošel třemi zlými bitvami, ale nikoho nezabil a ani jemu se nic nestalo. Jako vysloužilec se vrátil do rodné vsi a živil se jako švec a pstruhař.
Jenomže tady něco nehraje. Sňatek jsem sice v těchonínské farnosti nenašla, ale už 7. května 1805 se čtyřiadvacetiletému Františkovi, chalupníkovi z Celného 35 a manželce Anna rozené Hermannové v Nové vsi narodil syn Jan.
Za dva roky, 6. června 1807 přibyla Anička a trio Hubálkových dětí uzavřela 4. ledna 1809 Terezka. Roku 1811 již v čísle 35 bydlel podle matriky Ignác Lorenc s rodinou. Takže Františka Hubálka navlékli asi do vojenského kabátu někdy v letech 1809-1811 a je možné, že žena s dětmi šla s ním. Nebo se to přihodilo až o rok později?
Evropa se už dvacet pět let zmítala ve válečných konfliktech – napoleonských válkách. V červnu 1812 zaútočil Napoleon na Rusko (tažení se účastnil i třicetitisícový rakouský sbor), ale přišla zima a z půlmilionové armády zbylo Francouzům jen sedm tisíc bojeschopných vojáků. Po této porážce si rakouský ministr Metternich uvědomil nebezpečí dalšího spojenectví s Francií. Na jeho žádost nechal císař František I. doplnit stavy armády na 100 000 mužů… Takže František Hubálek možná bojoval už v Rusku, ale spíše si jej vojenští páni vzali až při tomto velkém odvodu. A v jakýchže třech bitvách mohl asi celenský chalupník bojovat?
Monarchie vyhlásila Francii novou válku 12. srpna 1813, ale už pár dní nato, ve dnech 26. a 27. srpna se pak Napoleonovi podařilo porazit rakouskou tzv. českou armádu u Drážďan. Po bitvě začali Francouzi pronásledovat poražené do Čech, ovšem v bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zas pro změnu prohráli oni. Napoleon se poté stáhl k Lipsku. Tam se ve dnech 16. až 19. října 1813 odehrála největší bitva napoleonských válek, tzv. “bitva národů”, která skončila pro Francouze katastrofou.
Vojenská služba byla tehdy čtrnáctiletá, ale František prý nosil vojenský mundůr jen dvanáct let. Do rodné vsi se mohl vrátit kolem roku 1823. Osm let nato začala ta podivná historie…
Roku 1831 přišla do Evropy mohutná epidemie cholery a nevyhnula se ani zdejšímu kraji. V Těchoníně a Celném prý zemřelo ve dvanácti dnech sedmnáct lidí. Matriky dokládají, že už koncem léta 1830 se ve zdejší oblasti objevila epidemie “disenterie” (úplavice), které padli za oběť od 26. srpna do 8. září čtyři lidé (jedna osoba v Celném, tři v Nové vsi a dvě v Těchoníně). Cholera se tudy přehnala začátkem listopadu 1831 a zanechala za sebou třináct mrtvých. Její první obětí byl podruh František Schubert. Zřejmě se živil námeznou prací tam, kde se právě naskytla a byl asi tím, kdo nákazu do vsi zavlekl.
Když si smrt vzala i pár sousedů, pozoroval s obavou František ženu a tři děti, zda se u nich neobjevují příznaky nemoci. Naštěstí všichni přežili a tehdy hospodář přemýšlel, čím to, že si tolikrát zachoval zdraví. Aby osudu splatil dluh, rozhodl se každý den udělat něco dobrého a nepromarnit ze života lenošením ani chvilku. Jak si umínil, tak žil – pomáhal lidem i zvířatům, ale netušil, že nejtěžší zkouška na něj teprve čeká….
Začátkem března 1841 se oteplilo a nastalo prudké tání, Voda v Orlici valem stoupala a nesla s sebou silné ledové kry, které ucpaly řečiště a voda se valila zpět k Celnému, kde zaplavila několik chalup. Pak se zátaras na řece přece jen protrhl, divoký proud se vylil na cestu pod skalkou a vysoká vlna se valila k Těchonínu. Když voda opadla, kdekdo se zhrozil nad tou spouští. Obrovské kameny rozeseté po louce a pastvině, mezi tím kopce štěrku a písku, jámy a výmoly plné bahna. Cesta spojující Celné a Těchonín zůstala zcela nesjízdná. Bylo jisté, že tudy dlouho žádný vůz neprojede.
Celenský rychtář prosil o pomoc u panstva v Kyšperku, ale pomoci ani peněz se nedočkal. Napravit řečiště a vybudovat novou silnici si měla obec sama. Pár sousedů se pustilo do práce, ale čtvrtý den zůstal uprostřed spouště jen osamocený šedesátiletý František Hubálek. Vzpomněl si na své předsevzetí i na slova nekořského pana řídícího: „Ten nežil, po kom čestná památka nezůstala“ a rozhodl se, že po sobě zanechá kus pevné a široké silnice. Věřil, že mu Pámbůh dodá sílu, zdraví a vytrvalost, aby dílo dokončil. Vybíral kameny z řečiště, rozbíjel je, vystavěl z nich taras, vyštětoval širokou cestu a drobné použil na povrchový štěrk. Ač je to k nevíře, setkával se často s lidskými nepochopením a závistí.
.
.
Častokrát mu zlí lidé práci kazili, ale František nepovolil. Utrmácen těžkou dřinou, zasedal večer k ševcovině, aby nešidil rodinu a zajistil nutnou obživu. Deset let se těžce lopotil, překonával všechny překážky a vydržel – vybudoval ve špatném terénu na příkrém svahu ohrožovaném řekou dokonalou silnici v délce tři sta sáhů, tj. 0,57 km.
Jako by se osud naplnil, těšil se František Hubálek ze svého díla jen několik dnů, zemřel 13.5.1852 ve věku 70ti let na plicní nemoc kameníků, tzv. zaprášení plic.
„S pýchou a pocitem cti budou současníci vyprávět budoucím, že v jejich středu žil kdysi člověk chudý na pomíjivý majetek, ale bohatý vytrvalostí, odhodláním, obětavostí a silou činu…“(Těchonínská kronika) – podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 a vlastního archivního pátrání
Abych nekřivdila ostatním, Františku Hubálkovi častokrát pomáhal při práci jeho syn a roku 1847 po padesát dní i vojenský vysloužilec Josef Štěnička z Těchonína.
Konec 1. části
připravované díly: Strejc Tonda, vynálezce – Orbfůra – “Král” Šlezinger – Šlechtic od cepu
