Městský pán se zakouká do vesnického děvčete… námět na sladkobolný román z červené knihovny. Co svět světem stojí, touží jej mnohé dívky prožít a některým se to i podaří. Byť zpravidla bez onoho románového konce, kdy ústa protagonistů splynou v závěrečném polibku.
I v historii rodu Neumannů z Kunčic (1) se jeden takový příběh odehrál. A jak to tenkrát bylo?
Od roku 1830 šenkoval v kunčické hospodě rychtář František Neumann. Za ženu si vzal Annu, dceru z bohatého Petříkova mlýna. Rok šel za rokem a tmavé stěny šenku se rozjasnily dívčím smíchem. Čtyři dcery, co tátovi, jedna po druhé, ku pomoci dorůstaly, to bylo pro živnost terno (3). Hostů přibývalo stejně, jako rychtářových zisků a slova písničky našla hned několikanásobného naplnění. Nejkrásnější z šenkýřových dcer prý byla Anička, hrdinka oné milostné romance.
·
Anna Neumannová provd. Kryštofková (* 10.01.1840 Kunčice 48, † 1921 Kyšperk) – matriční zápis narození
Psal se tenkrát rok osmnáctistý šedesátý. Děvčeti bylo právě dvacet let, když se jí dvořil Josef Richard Rozkošný, (* 21.9.1833, Praha, † 3.6.1913 Praha), dnes již takřka zapomenutý hudební skladatel. Ještě nedlouho před smrtí, vyprávěla 82tiletá stařenka svůj příběh neteři Terezce (2), která jej takto zaznamenala:
…. pan Rozkošný z Prahy byl učený a boháč. V Praze měli dům a za Prahou dvorec. Tam se zamiloval do chudé dívky s níž měl 3 roky známost. Vše jí nechal vyučit a vzdělat. Rodiče mu bránili, kvůli ní odešel z domu a chodil světem (r. 1855). Dával po městech koncerty, byl virtuoz. Peníze věnoval dobročinným účelům. Pak se rodiče udobřili a dovolili ať se ožení. Měl si vybrat dvorec nebo dům a vybral si dvorec. Aby se naučil hospodařit, přijel ke známým dir. Kučerovým ve dvoře. U Mazáčů měl pokoj a stravu. Chodil v létě denně na Kunčice se společností nebo sám….
Jednou přijel pan Rozkošný z Prahy a říkal mamince, až půjde v neděli z ranní, aby vzala Karlíčka (Aniččin bratr) ssebou. Když se u Mazáčů stavila, dostal Karlíček knížku s obrázkama a oba je moc uctil. Nevěděli jsme jak si to vyložit. Pak byl hod, před poutí kunčickou, v sobotu poslali dva zajíce, aby je maminka ustrojila, že přijdou všichni k večeři. Povečeřeli a odcházeli.
Mě maminka strojila polévku v kvelbě a tenkrát právě štafírovali kostel (r. 1860) a pan Umlauf se sl. Rózi Umlaufovou (později provdanou Seitzovou v Žamberku) u nás vostávali a tak že se mnou slečna půjde, abych se nebála.
Vtom přišel pan Rozkošný do kvelbu, aby mu maminka udělala balíček pro paní Mazáčovou, že jí chce teplý koláče přinýst a ptal se kam s těma košema, a maminka že do Kyšperka. Pan Rozkošný, že půjde se mnou. Já mu děkuju, že se mou půjde slečna a on vzal psa a kvér a šel s námi. Když jsme vyšli ven, vzal mě koš a nes ho až do města. Když u Petříků v Besedě jsem dala koláče, čekal a šel s námi do mlejna pod skalou. U sv. Anny jsem slečně děkovala, ale pan Rozkošný, že půjde ssebou, tak jsem slečnu potahovala a jde taky. U mlejna kunčického čekal na mě čeledín – poděkovala jsem jim a vrátila se.
Druhý den mě sl. Umlaufová řekla, že je do mě pan Rozkošný zamilován. O pouti mě vypravoval, že když k nám poprvé šel hned jsem se mu zalíbila, ale že byl vázán v Praze, tak za ten celý čas na mě ani nepromluvil. Že však dostal psaní z domova, že je mu jeho láska nevěrná a tak se vyslovil. Chtěl mě dát do Prahy cvičit a já jsem řekla, že mám rodiče a že si nevezmu nikoho, pro koho jsem málo vzdělaná. Chtěl abych byla u něho jako sestra, abych byla u něho a vším abych vládla, jen s tou podmínkou, že se nevdám s on že se neožení. Já že ne. Tak mě prosil, abych se aspoň malovat nechala, sám že by mě vymaloval. Nechtěl však kvůli mě aby to kdo věděl, takže poprosí pana Umlaufa, aby mě maloval a svou ctí že se musí zaručit, že se nikdo nic nedozví. Pan Umlauf maloval mě v životní velikosti jak sedím v kordulce, na hlavě šátek na pokos u kolovratu, na kuželi mašle. Pak že si mě sám přemaluje a v zlatým rámci pošle. Já jsem za nic na světě nechtěla. Z Prahy dostal psaní, aby přijel domů, že je otec nemocen a zatím abych se nechala malovat.
Večer k nám přišel s pánama. Tatínek právě počítal peníze na daně do Žamberka. Ptali se kdo půjde s daněma a tatínek povídá: Půjde Andula. Pan Rozkošný přišel ke kamnům, kde jsme předly. Tak dlouho mě prosil, abych mu aspoň tolik udělala k vůli, aby se mnou mohl o samotě mluvit. Kterou hodinu půjdu ze Žamberka, aby věděl, kterou hodinu budu v Kyšperku, že na mě ve volšinkách počká. Řekla jsem že budu ve dvanáct v Kyšperku, tak prosil paní Mazáčovou, aby mu dala v půl dvanáctý oběd. Rychle se naobědval, vzal psa a hůl a šel, aby si toho žádný nepovšimnul až k Orlickému dvoru a zpátky mě naproti. Já jsem přišla do města, právě zvonili poledne, přijdu k sv. Anně a tam na mě Bednářová Anna volá: “Ando, že ty máš s Rozkošným dostavení, on právě tudy běžel”. A já pravím: “Abys věděla že nemám, půjde tuhle Terinka Skaldova, dcera učitele se mnou”. Přijdem do Volšinek a pan Rozkošný jde proti nám. Ten pohled do smrti nezapomenu. Pozdraví a jako když se neznáme – šli jsme každý cestou svou. Navečer přišel s pánama se poroučet, že ráno odjíždí. Stála jsem u okna, když přišel ke mě a povídá: “V poledne bylo její štěstí od Boha, že jsem neměl kvér ssebou. Byl jsem tak rozčilený, že bych jí byl zastřelil. Měl jsem pro ní něco krásnýho, ale není toho hodna. Něco ji ale přeci dám, až mě bude nevěrná, aby ji to roztrhalo”. Když jsem to pak rozbalila, byl to malý pohyblivý čertíček. Více jsme se neviděli.
Pak jsem se dozvěděla, že si vzal svou první lásku, když se dozvěděl o její nevině. Když pan Kučera přijížděl z Prahy, říkával mě: “Viděl jsem ji v Praze, v parádním pokoji pana Rozkošného, visí tam, visí.”
Pražský pán skutečně dlouho netruchlil. Fotokopie pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství z roku 1865 dokládá, že žil na Smíchově v čp. 278 společně s manželkou Gabrielou roz. Strossovou (Gabriele Stross), tchýní Annou a synkem Robertem (* 7.8.1863).
·
Konskripce (1850 - 1914) - pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství 1865 Rozkošný
·
Jeden by málem nevěřil, že G.B. Shaw napsal Pygmaliona až roku 1912… To, co se českému Henry Higginsovi nepovedlo s děvčetem z kunčické hospody, zcela jistě slavilo úspěch v podobě jeho manželky Gabriely.
A Neumannovic Anička? Ta se ještě před svým pětadvacátým rokem provdala za řezníka Viléma Kryštofka ( * 1833, † 1889 ) a stala se matkou pozdějšího kyšperského starosty Antonína Kryštofka.
Josef Richard Rozkošný
V pobytové přihlášce z roku 1865 je ještě uveden jako “ekonom”. Na hudební dráhu se dal o několik let později. K jeho dílům náleží opery Mikuláš (1870), Svatojánské proudy (1871), Záviš z Falkenštejna (1877), Popelka (1855), Krakonoš (1889) aj. skladby církevní a orchestrální. Jako jeden z mála vnesl do české operní tvorby pohádkové motivy. V nepříliš úspěšných Svatojánských proudech ztvárnil nešťastnou vílu Vltávku usmrcující polibkem. Daleko úspěšnější byl s Popelkou.
Našla jsem grafologický rozbor jeho písma, které prý prozrazuje ukrocený projev skladatele hledajícího bezpečí a zázemí. Naučil se opatrnosti a zdrženlivosti. Pocit osamění a umírněné sebevědomí v zápise ukazuje na člověka bez tvrdých loktů, který se nechce příliš dotýkat druhých. Sám má pocit, že příliš nepatří do tohoto světa. Tvorba mu umožňuje spojení s realitou, ke které má mnohoznačné postoje. Zdá se vám, že tato charakteristika odpovídá?
Vysvětlivky:
