Pod klenbou radního šenku se válely pachy z kuchyně i od stolů, kolem nichž
seděli poličští měšťané, přespolní obchodníci, pocestní, tovaryši, drobní zlodějíčci, falešní hráči i všelijaká jiná lůza. Tam se hrály vrchcáby, o kus dál zpívala povětrná ženština a hrubé mužské hlasy se k ní přidávaly. A tady, tady se na stole před každým hráčem vršily drobné peníze i měďáky a uprostřed hromádka karet.
Muži hráli se zaujetím flus – hru tenkrát zvlášť oblíbenou. Každý držel čtyři karty, jedny odkládal, jiné snímal… Hráči hleděli dostat do ruky co nejvíc karet stejné barvy a v nich co nejvíc bodů neboli ok, nebo tzv. figuru. Nakonec karty všichni vyložili. Prim měl ten, kdo držel čtyři rozdílné barvy, více byl flus – karty stejné barvy. Pokud mělo flus více hráčů, počítala se hodnota karet. Nejvyšší počet vyhrával. Všechno přebil, kdo držel čtyři esa.
Myšlenky vzrušené hazardem ovládlo jediné slovo – vyhrát. Rozpálené hlavy chladili hráči pivem ve vysokých korbelích. Zvlášť hojně si z toho svého přihýbal Ondřej Neypauer. Jak běžel čas a přibývaly hry, měďáky stále víc stěhovaly k Beneši Kvarzerovi. Další hra. A znovu Beneš vítězem… Ondřej to už nevydržel: “Ty šelmo, ty Beneši musíš podvádět!” Oslovenému sousedovi se krev tak zprudka nevařila. “Ty mě do šelem, Ondro? Zklidni hlavu, přec si nebudeme zlou krev dělat.” Hry šly dál, Beneš vyhrával a Ondra pil a pil. Když už měl před sebou posledních pár měďáčků, vyskočil, rukou všechno ze stolu smetl a spustil: “Psohlavče, šelmo proradná, karty máš značené, proto se k tobě peníze hrnou…” Nadechl se, napil piva a zas: “Potvoro, zvyjebanče, to já si líbit nenechám!” A už se hrnul Benešovi po krku. Jenomže jak dříve měďáky ze stolu shodil, kdekdo je teď na kolenou pro sebe po špinavé podlaze sbíral. Tak se stalo, že se Ondra před jednoho převalil a bezmocně padl na zem jak naditý žok. Ale pusu nezavřel: “Však tvůj táta ještě hnojokydem byl, ty rufiáne.” Chytili jej za ruce, zvedli a ze šenku vlekli. Ondra neměl sílu se bránit, ale ústa nezavřel. Benešovi se už taky krev zpěnila a vrhl za ním. Nebyl však tolik rozčilený, tak jej snadno uklidnili. “Ale tohle si líbit nenechám!” vykřikl.
Druhého dne, sotva se mu hlava od pití vyčistila, spěchal za písařem. Za pár drobných si od něj nechal sepsal žalobu na Ondru Neypaura o zhanobení cti. Uplynul nějaký čas a 3. listopadu roku 1600 se celá věc dostala před městské právo. Vyslechli Beneše, potom Ondru, který neměl co říct, protože si nic nepamatoval a konečně přizvané svědky.
Těžký trest, který byl Ondrovi vyměřený, měl patrně odradit sousedy od nemírného pití. Odsouzený strávil týden ve vězení “za dolní kládou”, čímž je asi myšlen uzamčený, nevytápěný, zapáchající sklep, kde vězni spali na slámě. Druhý týden už Ondra seděl v “horním vězení”. Snad šlo o pobyt v šatlavě, kde směl mít návštěvy, opatřit si vlastní stravu a mohl se volně pohybovat po domě, protože cela se nezamykala.
Když Ondřej vyšel na svobodu, asi dal dlouho pozor, aby v pití nepřekročil míru.
•
O nařek cti z opilství mezi Ondřejem Neypaurem a Benešem Kvarzarem
… Poněvadž se toho mluvení, jakž svědkové dosvědčují, z přílišného opilství Ondřej Neypaur dopustil, protož taková slova marná a povětrná jak jedné, tak druhé straně k žádné újmě poctivosti jich býti nemají, proto (za) takové pak všetečné a daremné mluvení Ondřeje Neypaura jemu trestání vězením šatlavním za dolní kládou tejden a horním vězením prostě za druhý tejden a noci pořád zběhlé vyměřuje. Vrchní právo vyhraženo. Škody zdvižený. Actum v městě Poličce v pondělí po Památce Všech svatých 3. Novembris léta 1600
Stvrzen tento nález vrchním právem zcela a zouplna.
Kniha pamětní města Poličky 1509-1713, OA Litomyšl, fond: Archiv měst Poličky II., kn.č. 234, fol. 152
