Jsem student vysoké školy, je mi lehce přes dvacet, ale i tak vnímám velké rozdíly mezi tím, jak jsem prožíval dětská léta já, a jak je tráví děti dnes.
Samozřejmě jsem si vědom toho, že od roku 2000 se mnoho věcí razantně změnilo, doba se vyvíjí a postupně přecházíme více k digitálnímu světu. Proti tomu nic nemám, ostatně mně jako studentovi tato doba přináší spoustu výhod. Technologie mám rád, zajímám se o ně a s nadšením pozoruji všechny inovace, nicméně v některých ohledech bych to přeci jen rád zpomalil. Mohl bych o tom mluvit dlouhosáhle, ale rád bych se přesunul k mé hlavní myšlence tohoto článku.
Na moje dětství vzpomínám velmi rád, vyrůstal jsem v rodinném domě a při každé volné chvíli jsem šel rád za kamarády ven, na kolo, zakopat si nebo jen tak posedět u rybníka a řešit s klukama, kdo dál dohodí kamenem. Bydlel jsem v první vesnici za Prahou, takže tam bylo bezpečno, klid a rodiče se o mě nemuseli bát. V lese jsme si hrávali na vojáky, stavěli bunkry, lezli po stromech a v ulicích jsme jezdili na kolech a hráli si na Schumachera. V té době jsme nic neřešili, jediná starost byla, abychom se dostali do tmy domů. Celkově mi přijde, že čas šel tak nějak pomaleji než dnes.
Nejradši vzpomínám na prázdniny stravené na chatě, hned ty první jsem si našel kamarády ze sousedních chalup. Všude kolem les, louky a naprostý klid. Koupali jsme se v nádrži a nikdo z nás neřešil, že je voda špinavá nebo studená. V holinkách jsme procházeli potok a lovili žáby, které jsme potom nosili holkám, aby jim dali pusu a vzali si svého prince. I každý z rodičů a prarodičů se mezi sebou znal a měli radost, že si mohou přes den dělat svoje věci a my se zabavíme. Při západu slunce vždy jen dědové zapískali a my věděli, že už se musíme vrátit domů.
Každé ráno jsem se těšil na šálek horkého kakaa a chleba s marmeládou, ale ještě víc na to, až budu moct zase za klukama. Večery byly zase zasvěceny táborákům, opékali jsme buřty, zpívali písničky a ohořelým klackem psali naše jména do vzduchu. Každý den jsem si neskutečně užil a můj největší problém byl, že jsem si vždy musel z oblečení smýt všechnu špínu, kterou jsem za den nasbíral.
Dnes už je tomu ale jinak, vidím to hlavně u mého malého bratrance, jezdí na tu stejnou chatu, ale čas už tráví úplně jinak. Nijak mu to nedávám za zlé a uvědomuji si, že když se někdo narodí do doby, kdy je už od dětsví v normě mít telefon, bude to mít i dopad na to, jak bude trávit svůj čas. Jen mi to přijde až trošku přehnané, a tím teď nutně nemyslím jen děti. Kontakt mezi lidmi už se mi zdá takový víc neosobní a nedůvěřivý. S technologiemi jde ruku v ruce také to, že se doba hrozně zrychlila, pořád se někam spěchá a všechno se chce mít hned. Ten neosobní kontakt na té chatě vnímam stejně tak, chataři se sice pozdraví, ale už se nezeptají, jak se máte nebo vás nepozvou na kafe či k ohni, samozřejmě neříkám, že je to tak u všech.
Nicméně je mi líto, že můj bratranec takové dětství, jaké jsem měl já, už nezažije, a ani by si ho tím způsobem neužil tak jako já. Snažím se ho v mnoha věcech do té doby vrátit a ukázat mu, jak jsem to prožíval já, ale stejně se mi to nepodaří úplně.
Na dnešní dobu jsem nezanevřel, jak jsem zmiňoval, v hodně věcech mi vyhovuje a jsem za to rád, avšak zrovna v tomto bych byl radši, kdyby to bylo jako dřív. O to větší radost mi dělá to, když vidím, že jsou stále klasické a skautské tábory a děti si to užívají. Také je mi jasné, že mnoho rozdílů je i mezi dětstvím mým a mých rodičů.
Na konec bych řekl, že jsem rád, že jsem vyrostl přilepený na stromě a ne u obrazovky tabletu.
Tohle téma by se dalo rozebírat hodiny, řešit všechna pro a proti, ale doufám, že nějakou mou hlavní myšlenku se mi podařilo předat i v těchto pár řádcích.
Budu rád za každý příspěvek od vás, jak to vnímáte nebo co jste třeba měli v dětsví nejradši vy.
