Dneska jsme se přistihla, že jsem začala plést deku pro svou fenku, kterou už přes 4 měsíce nemám, vůbec jsme si to neuvědomila, až po prvním kousku, který budu sešívat. Asi je to normální, netuším, ale říkám si proč ne. Někdy se přistihnu jak chci volat tátovi, vytočím číslo a nikdo to nebere, protože číslo není aktivní. Přemýšlím nakolik si člověk připouští to, že tady lidi a zvířata, které jsme měli rádi už nejsou.
Člověk je má pořát v sobě, ať chce či nechce a i když u táty už je to x let, prostě to člověk někdy zapomene, protože tady byl většinu času od doby co jsem se vyloupla.
Přemýšlím, jestli se s tím dá stoprocentně smířit. A taky přemýšlím nad tím jestli na tom záleží.
Nepiju alkohol, ale po tom co táta umřel, si sem tam dám pivo a chutná mi i když dříve mi nechutnalo, taky jsem naprosto nenáviděla mandarinky v kompotu, ale teď? Chutnají mi a kupuju si je . Moje fenka měla červený obojek a ačkoliv jsem nikdy neměla ráda červenou, od té doby ce je fuč mám nespočet červených věcí, počínaje ponožkama a konče botama. Člověk nad tím moc nepřemýšlí, ale když už, pak si uvědomí (alespoň u některých věcí), proč si je pořizuje, proč je konzumuje, proč je začal mít z ničeho nic rád.
Ne a není to tím, že je před vánocema, je to jen tím, že jsem začla dělat deku pro někoho kdo tady už není a nebude a mi to nedošlo. A teď mi je tak, jako bych o ni přišla znova, naštěstí mě alespoň nenapadlo volat tátovi jak se má...