Tento víkend jsme se byli podívat s moji polovičkou na Moravě. Navštívili jsme jeho kamaráda, který si pořídil bezva bydlení na samotě u lesa:) Doslova a do písmene. Byla jsem tam jako ve svém živlu. Neustále jsem se pohybovala mimo barák, protože příroda, protož samota, protože les, protože čerstvý vzduch.
V sobotu byl naplánovaný menší výlet na nedalekou ruinu a já se těšila jako malý Jarda. Tyhle místa mají charakter a mají atmosféru.
Očividně se jednalo o nějaký velký statek, který byl postaven někdy koncem 19.století. Budova vypadala zachovale, ale jen s přední strany. Vypadalo to jen vybydleně. Ale nebylo to jen vybydlené, celá zadní strana byla stržená. Šlo se fajn, dýchalo se volně, cítíla jsem se skvěle. Nicméně po tom co jsem přešla pod bránou, tak mi sedla na hruď příšerná tíha.
Bylo to protože v baráku zůstalo všechno. Televize, koberce, boty, oblečení, postele, pokreslené zdi od dítěte které tam očividně bydlelo. Jako by z ničeho nic v tomhle prostoru všichni lidi vymizeli. V jednom s oken vlála ještě šedá záclona.
Ten pocit tam byl, protože ty věci a i ten barák mluvil. Nebylo to strašidelné, jen ta tíha na prsou byla fakt obrovská. Chtěla jsem si projít i pokoje, nicméně to bylo příliš nebezpečně, protože tam všechno padá, pod podlahou, která už není pevná, jsou hluboké sklepy, takže by člověk mohl lehce propadnout, nebo se na něco napíchnout, nebo se pořezat.
Snažila jsem se na nic nemyslet.) Samo sebou moje imaginace byla rozjetá naplno. Jednou jedinkrát se mi stalo, že mě můj pocit nepustil blíž a za hranici baráku. Šlo o pouhou stodolu, kde bylo ještě seno a v prvním patře byl umístěné naprosto nepochopitelně červené křeslo s dřevěnými "bočnicemi" (nemůžu si teď vzpomenout na název). Jak jsem si dříve pročítala v historických knihách tak právě ve stodolách se odehrávalo dost nehezkých věcí. No nevadí, koukala jsem na to rozřízlé karmínově červené křeslo dost fascinovaně.Ani jsem to nevyfotila, protože jsem vnímala svoje rozpoložení, které mi nebylo moc jasné. Jednoduše nešlo udělat ani o krok navíc, jako by tam byla neviditelná hranice.
Člověku pak dojde, že dosti věcem lidi věří, jen kvůli své nevědomosti a neznalosti, nevzdělanosti. Proč to píšu. Všechno dávalo smysl.
Spousta věcí, dříve žívý a očividně krásný prostor byl vybydlený, člověk má něco zažito a hlavně imaginace. Když jsme odcházeli, viděla jsem v hlavě zástup lidi vypadajících jako z první republiky.) Samo sebou člověk ví jaká byla tehdy móda, takže rozhodně ten zástup nevypadal jako z roku 1960.
Mno a tak si říkám, že někteří třeba něco vidí a věří, že to vidí a pak jsou lidi co vidí a umí to vysvětlit. Vždy to jde vysvětlit. Nevysvětlitelné je jen o neochotě se zajímat a koumat víc do hloubky a sledovat své vnitřní pochody.
A i kdyby nešlo o imaginaci, každá věc a každé místo má svou pamět a není vyloučeno, že člověk nějaké střípky zahlédnout může:)
tahle cesta vedla na místo
na konci v prvním patře vlála ta zmiňovaná šedá záclona...
zbytek fotek nechám bez komentáře