Procházka

Vzbudila se do nového dne. Po dlouhé době spala celou noc bez toho aniž by se s panikou v očích budila do temné noci. Temná noc ji neděsila, právě naopak. Temnota a ticho hluboké noci ji uklidňovaly. Jediné co neměla moc ráda bylo sprintující srdce, neklamnou to známku toho, že se dostala pryč od obskurně bizarních a neustále se měnících obrazů v tu nejvhodnější a nejposlednější možnou chvíli. Vždycky si chytla hrudník a doufala, že srdce nevypadne. Nikdy nevypadlo i když měla pocit, že někdy ho musela násilím zatlačit zpět na své místo.
Ještě v pyžamu a rozespalá si vypila své oblíbené kafe a těšila se až si potáhne ze své první ranní cigarety. Říkala tomu snídaně. Snídaně probíhaly až puntičkářsky rituálním způsobem, uklidňovala jí ta chvilka bez rohlíků a biosýrů a šunek a džemů a čerstvě vymačkaných džusů, pardón freshů.
Chvíli ještě seděla na místě a přemýšlela co by mohla dělat. Možností bylo víc než dost.
Vstala aby se oblékla. Natáhla si žlutou a zelenou ponožkou, sahaly jí tak do půl lýtek ...na levé byla ta žlutá. Levá je prý ďábelská, tušila, že ruka, někde to četla, už neví sama kde a bylo jí to jedno.
Jinak měla černé manžestráky, které měla o pár čísel větší a černý rolák, na očích ji seděly nadměrečné černé brýle a přes rameno měla přehozený starý foťák v koženém pouzdře. Ten foťák tahala všude, ale nikdy nefotila na film, jen dělala že fotí. Nastavila parametry a fotila i když nikdy nic nevyfotila.
Než vyšla ven zaplula do světle modrých semišových kecek, takových co se nosívaly v sedumdesátkách.
Když za sebou zabouchla dveře netušila ještě kam se vydá.
Šla dlouho, míjela kavárny, tramvajové zastávky, spěchající lidi, krámy s oblečením, pekařství, směnárny, květinářství, náměstíčka, podloubí, přešla přes dva mosty... pak šla ještě kousek až se dostala na místo, kde skoro nikdo nebyl. Všimla si, že na druhé straně travnaté plochy byla zeď. Bílá zeď. Oprýskaná, ale jen lehce.
Přešla pomalu trávník, dávala si pozor na co a kam šlape, přestože měla zrak upnutý na bílou zeď. Když k ní došla stála před ní až v posvátné úctě, ani nevěděla proč. Stěna se hýbala spolu s jejím dechem. Stála naproti ní a dívala se na ní. V hlavě jí pokládala otázky a stěna odpovídala. Požádala jestli by mohla začít fotit. Stěna svolila. Vytáhla svůj starý foťák a začla fotit. Stěna zmlka. V hledáčku objektivu se začaly míhat obličeje. Snažila se každý zachytit, snažila se aby zamrzly v čase, jenže ani když stiskla spoušt se metamorfoza nezastavila, ba naopak ještě zrychlila. S každým cvaknutím cítila jak je lehčí a foťák těžší. jak má s každým cvaknutím větší problém ho udržet v rukou. Až se to stalo. Zmáčkla spoušť, foťák i oblečení spadly na zem a ona zmizela.
Otevřela oči a musela si chytit srdce..tohle fakt neměla ráda. Sáhla si na obličej, na ruce, prohmatala celé tělo. Sáhla pro krabičku cigaret, které měla vedle postele, zapálila potáhla a přemýšlela co bude dnes dělat. Zůstane doma a bude sledovat lidi přes okno, asi to udělá. Ale hlavně , hlavně si uvaří čaj. Bez čaje to totiž nejde.