Včera jsem koukala na nějaké filmy a jeden byl docela fajn.
Zazněly tam otázky, které si člověk pokládá docela často .
Chcete být xy nebo jste xy.
Proč to děláte? Kvůli čeho to děláte. Chcete pochvalu? Chcete se líbit? Chcete aby vás znali?
Dělal by jste to po zbytek svého života i když by jste věděl, že vám za to nedá nikdo ani vindru? Že vás nikdo nebude znát?
Jste nástroj nebo obsah?
Můžete něco vytvořit, nebo můžete jít masturbovat. A masturbuje skoro každý.
O vyhoněné ego nikdo nestojí.
Nemusíme být příliš popisní, každý si v tom najde to svoje . Příliš popisování zabíjí.
Lekce s odmítnutí proběhla hned na začátku. A když se to nepodaří tak to zkusíte znovu a když se to nepodaří ani po druhé, ani po třetí ani po čtvrté tak to uděláte ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou s tím, že se to nemusí nikdy povést.
Až pak, pokud toto bude váš denní chleba, pak tím skutečně jste, pak se tím skutečně stanete.
Takže chcete být ? Nebo jste?
Co je moje a co je filmové nebudu pitvat. Bylo to náramně inspirující a snové
poznámka pod čarou: nikdy za žádných okolností nepodceňujte důležitost pletených ponožek