Hmmm, tak se na to podíváme. Když jsem byla malá, vytvářela jsem kolem sebe kreativní nepořádek a neuměla si ho poklidit, rodiče se tedy rozhodli pořídit krabice (doba kdy se mohlo lidem zdát o ikea krabicích a podobných kravinách) a ty mi vyzdobit (pochop oblepit barevným papirem a polepit samolepkama). Jen mi vysvetlili, že by bylo minimálně fajn si ty věci protřídit. Takže jsem měla jednu krabici na plyšáky ( no prostě jsem je dávala do krabice a u sebe jsem měla jen Pepu, který byl větší než já, byl to můj parťák na život a na smrt, byla jsem líná vytvářet si imaginární přátele - vždycky, když jsem něco provedla svedla jsem to na něj, protože jeho končetiny byl hrozně blomcavé a v podstatě mi znemožnovaly neshazovat a nebourat vše co mi přišlo do cesty ), další krabice byla plná skládaček a kostiček ( kreativní hry) a v dalších krabicích byl zbytek, včetně ulámaných končetin a hlaviček panenek, jak jsem psala dříve, úspěšne jsem je i stříhala a snažila vytvořit míšenku dle mého vkusu ( každá končetina jiné barvy)...
deskové hry a stavebnice jako seva a merkury měly své krabice to nebyl problém, jen obsah nebyl tam kde patří.
Proč to píšu? Protože když jsem odrostla vrátilo se mi moje šlendriánství jako bumerang.
V podstatě pakliže není vše srovnané a na svém místě vyšiluju jako medvěd, kterému odpírají zimní spánek.
Vzhledem k tomu, že tyhle skládačky a šachování s věcma zabírá nehorázně moc času, rozhodla jsem se zhruba v roce 2000 kdy jsem prchla ze svého prvního podnájmu, nemít věci a vždycky všechno nechat na místě. Kolem roku 2002 jsem zjistila, že v podstatě toho člověk moc nepotřebuje, takže jsem život naskládala do jednoho 70ti litrového báglu a pak přišla fáze křeček, kdy jsem byla přehlcená věcmi. Pak přišlo období, kdy jakákoliv věc neměla žádnou, ale naprosto žádnou cenu..Po tomto období jsme najela na styl mít toho akorát tak, přičemž mě tento styl stál hodně peněz. Člověk si myslel, že to má pod kontrolou, jenže pak mu jeblo a on si šel všechno koupit znova. (jako jo je to divné uvědomuju si to).
Po čase tyhle křeče přešly jen jsem k úspornému stylu přidala takovou bezva psychohygienickou záležitost.
Na něčem pracuju, dejme tomu měsíc a pak to vezmu a rozcupuju a vyhodím, nebo spálím nebo jakkoliv jinak zničím.
Věcí si nevážím a jsem schopná křápnout s novým mobilem o stěnu jen protože mám nerv a je to jediná věc, které by mi nebylo líto.
Proč to píšu? protože jsem se včera bavila o minimalismu.
Myslím, že jsem minimalista s nástavbou a hrozně mě mrzí že si nevážím věci.
From @maajaanaa