Hrozně mi chybí její smích.
Denně se trýzním, není tu...
A já za ní nemůžu protože by to byl trestný čin.
Smím říkat, že mě miluje? Po takové době?
Jen těch pár doteků bylo tak krásných, že na ně dodnes myslím.
Krásná silná sebevědomá a vtipná žena.
Malinko jsem si dovolil zapomínat a cítil jsem se nevěrný.
Miluju!
Doufám...
Naštěstí jsou stránky, které zaznamenají stav věčně a dnes je skoro nikdo nečte (tady: ecency).
Třeba už to nebude ta mladá kočka, co jsem znal...
Trochu starší, trochu střízlivější,..
Chybí mi.
S Jonášem jsme byli nerozlučná dvojka, ale zdaleka mi nechybí tolik.
Sára byla speciální, zraněná i chtící, na svém místě.
Věděla, co chce, ale nemohla to najít.
Trochu zoufalá, trochu zasněná, trochu zvláštní.
Trochu se bojím, že jsem Sáru miloval víc jako problém, než jako bytost.
Tak střelenou energii nepotkáte každý den.
Je to sexy, do jisté chvíle, pak něco brání dlouhodobému vztahu: snad nedospělost, snad nejde být tak divoký seriózně.
Její vhledy do reality byli ale brutálně přesné, pojmenovávala to, na co by si mnozí netroufli.
To mám rád: tu odvahu o něčem mluvit bez skrupulí.
Připadala mi dílem zoufalá, jako kdyby nikdo nechtěl a neznal a neuměl vyjadřovat tu pravdu, kterou pojmenovávala Ona.
Já se snažil ve stejném čase popřít celý systém.
Tížilo mě, že metr čtvereční dálnice stojí tolik, co metr čtvereční obytného domu.
A to jen proto, že se to dělá centrálně.
Chtěl jsem soukromé silnice s mýtným, soukromé lékárny s drogami a soukromé školy se svobodnými dětmi.
Byl bych šťastnější, kdyby alespoň ty děti nedostávali devět let natvrdo, čtyři naměkko a pět dobrovolně.
To vše proto, aby se stali úspěšnými řešiteli křížovek...
Jestli Sára pracuje na tom, abych byl fenomén, pak se snad zasloužím o svobodu dětí. Přál bych si to...
Jednoho dne mě možná obejme a řekne: 'Kdo jiný by to mohl dokázat, než Ty!'
Jsem velký snílek a nabourávám, snad by ale stačilo, aby to vyšlo jednou.
Miluju!
Sáro?
