Včera jsem musela vyjít z bytu, prostě jsem musela, ale ne protože jsem chtěla, mohly za to povinnosti.
Kupodivu celá cesta proběhla v pořádku a lidi byli naprosto skvělí (vždycky jen kroutím hlavou a nechápu jak se to stane a proč jindy jsou fakt protivní a proč mám takový problém vycházet). Zajímavější na tom bylo to, že předevčírem jsem se rozčílila, ale takovým tím způsobem, kdy je člověk jakoby mimo sebe a pak jen kouká co způsobil za spoušť. Ono se říká, že akce reakce a tak jsem měla strach co se bude dít. Ale všechno bylo v naprostém pořádku, řekla bych, že ještě lepší.
Někdy, ale fakt jen někdy, když se člověk rozčílí a byť je mimo sebe tak pokud to neudělá s úmyslem uškodit, ale jde jen o obranu, respektive věří tomu, že se jen brání ačkoliv to okolí takto vnímat nemusí, nikdy to pak nemá negativní dopad. Jde asi opravdu o tu autenticitu v projevu. Protože nevěřím, že byť by byl člověk sebemilejší, ale za tím vším by byl jen jed, že by to mělo pozitivní dopad, prostě nemůže.
Těžko říct jak to všechno je a jaké jsou mechanismy, protože vždycky, když si říkám že už to mám, že jsem na to přišla, jsem docela slušně vyvedená s omylu. Ale asi na tom nesejde. Včera jsem se bavila s jedním člověkem a řekla jsem, že se prostě člověk musí vzdát ( asi to nebyla nejlepší formulace), ale prostě to nechat být. Z mého pohledu, čím víc se já snažím, čím víc do toho tlačím, buším tím víc se vzdaluju a tím víc se dostávám dolů. Taky jsem to srovnala s tím, že pakliže se člověk "vzdá" pak se může stát v podstatě stromem. A že být stromem je docela nuda, jenže není. Záleží. Jde o to, že strom je strom, že pták je pták a že kosatka je kosatka, kámen je kámen a člověk ? Člověk je ledasco jen né člověk. Respektive člověk je člověk, jenže za tím vším procesem jsou tendence, které strom, kosatka ani velbloud nemají.
Tohle jsem potkala jednou na cestě na jednu kontrolu (foto viz.níže), kdy jsem byla totálně ve stresu a v háji a měla jsem obří strach a tohle na mě vykouklo v metru (možná jsem to už posílala, fakt netuším a kdyžtak se omlouvám) a tak nějak jsem si to pořát dokola četla a říkala si aha fajn, tak to bude asi v pohodě. Taky, že to v pohodě bylo a mě doteklo v tu chvíli, že člověk se strachuje a bojí zbytečně, sice je to hrozné klišé, ale já třeba na tyhle životní moudra docela často zapomínám a pak si na ně ještě hůře upamatovávám. Nicméně co tím chci říct, že není dobré se na tyhle věci upínat. Protože vám můžou velmi lehce a velmi rychle přerůst přes hlavu a vy pak bez znamení neuděláte ani fň, pořát čekáte až se vám zjeví nějaký nápis, nějaká věcička a ona se skutečně objeví, protože mozek. Protože mozek je fajn sluha, ale špatný pán.
Tento odstaveček vypadá, že k tomu tak až nepatří, ale patří... tohle je jeden z důvodů proč se mi nechce vylízat z doupěte a pokud pak velmi, velmi, velmi sporadicky a proč mám strachy (očividně naprosto zbytečné)
Chce se mi říct, že lidi nemůžou být zlí, nebo špatní, jenže kdyby nebyli, pak by se jim nevracely ty sra..., které pouští dál za rouškou krásných gest a úsměvů, ( tím ovšem nechci říct, že si za všechno můžeme sami, ale za dost věcí ano), které jsou akorát prožrané a lezou po nich švábi a jiná havěť. (tímto se omlouvám švábům)
a taky bych ráda uvedla na pravou míru to, že tento text je silně pozitivní:)