Dál pomaličku stoupáme, míjí nás pár skialpinistů. Docela jim závidím tu cestu dolů, narozdíl od nás to pro ně bude rychlovka.
Přichází příkré a dlouhé stoupání. Zbývá nám asi 350 výškových metrů a i přesto, že stále jdeme pomalým tempem, mám pocit, že nezvládnu ujít v kuse víc než deset kroků. Zastavuju se, kamarád se otáčí, co se děje. Houknu na něj, že dobrý, můžem a jdeme dál. Dalších deset kroků, takhle tam snad nikdy nevylezu. Snažím se rychle vydýchat, než se zase úplně napne lano. Takhle se to opakuje asi 20 minut a ke každému kroku se přidává bolest v achilovkách. Už fakt nemůžu, jenže jsem pořád přivázaná na tom blbém laně, nejsem tady sama. Fňuknu si pod nosem, soplím, brečím. Naštěstí mě nikdo nevidí. Zhrzeně zavolám na kamaráda, ať se jako odváže a vyleze si tam sám, že já tady počkám. Ten se jen zasměje a pronese, že takhle se to přece nedělá. No jo, má pravdu.
Hlavou mi plujou mraky myšlenek. Snad jsem si nemyslela, že to vylezu jen takovou procházkou po zimní krajině! A taky vím, že jsem tady jela pro radost rodící se z bolesti. Ale jako au! A pak si vzpomenu na dalšího kamaráda, který pravidelně říká něco jako že zvládnu všechno, jen se v půlce rozbrečím a pak to prostě vylezu. A tak lezu. Bude to stát za to.
Poslední úsek je zase mega obchůzka a k mému překvapení kamarád vytahuje cepíny a bere to rovnou prudkou stěnou nahoru. Tak jo, konenčně nějaká zábava. Následuju ho, kolem nás padají kusy sněhu, ale najednou překonáváme výškové metry bez mrknutí oka. Přicházíme do sedla těsně pod vrchol Wildspitze, odvazujeme se a jsme ohromeni tou nádherou.
V dálce se na nás směje Ortler - moje první třítisícovka, můj první ledovec. Ten bude už navždy moje srdcovka.
A je vidět i spousta dalších hor, dostala jsem k nim i názvy, protože skoro na všech můj společník už byl. A doufám, že hodně z nich čeká i na mě.
No a na druhé straně za námi je další vrchol - ten náš.
Takhle už to vypadá jako třešinka na dortu po celé té dřině a tak se zvesela šplhám nahoru. Mám pocit, že zasněžená místa jsou pro mě super safe, ale jakmile se dostanu těsně pod vrchol na holé kameny, začínám panikařit a najednou mám strach z výšky. Ten ale nějak překonám a jsme tam.
Jsme na Wildspitze, ve výšce 3768 metrů nad mořem. Skoro čtyři tisíce metrů nad věcí. Všechny lidi, starosti, strachy a bolesti jsme nechali daleko pod námi. Tady není nic, jen ticho a čisté štěstí. Občas je slyšet mávnutí křídel ptáka, který zvědavě krouží kolem vrcholu. Je to super pocit být výš než ptáci.
Otevíráme plechovky ginu s tonicem a kocháme se.
Jsem šťastná. Prostě a jednoduše šťastná.
Jsem ráda, že jsem to nevzdala. I přes všechnu tu dřinu a bolest, vylezla bych to znovu. Dvakrát, desetkrát, stokrát.
Užíváme si to ticho. To nic a vlastně úplně všechno.
Pořád se rozhlížím a usmívám se jako zfetovaná.
Nemluvíme. Oběma zrovna probíhá v hlavě čistící proces.
Vydrželi bychom tak sedět věčnost. Je to balzám na duši a ještě k tomu nás hřeje sluníčko. Ale je třeba jít dál, a tak se po hodině balíme a scházíme.
Před sebou máme pořád krásná panoramata.
Prosím 
Cesta dolů je pro mě docela vyčerpávající, přece jen jsou to další 4 hodiny sněhem a pak naše "oblíbená" cesta z ledovce na chatu. Udělala jsem amatérskou chybu a nevzala si dost vody, což spolu s výškou způsobilo, že mě dost bolí hlava. Ale konečně přicházíme na chatu, dáváme si krátký odpočinek, balíme věci, naposledy zamáváme horám a za tmy scházíme k autu.
Tento výlet ve mně zanechal spoustu silných zážitků, taky jsem se z něj nezvykle dlouho vzpamatovávala, ale jsem přesvědčená, že jsem na Wildspitze a Taschachhausu nebyla naposled.
