Když skončily volby a volební místnost se zavřela (Ještě půl hodinu po zavření se jedna slečna domáhala vstupu, aby mohla realizovat své nejčestnější občanské právo, ale to už jsem tam byl sám...), moji kolegové se doslova vrhli na volební urny.
S vervou zkušených profesionálů jsme se dali ihned do sčítání. (Já jim to trochu kazil... Také na mě zbyly jen podřadné práce.) Bylo vidět, že to nedělají ani poprvé, ale už ani po desáté... Prý se tahle parta schází už skoro 15 let ve skoro stejném složení. Kolikáté že to byly jejich volby? Kdo by to počítal. Ale teď už se prý platí líp... Bylo za čtvrt hodiny hotovo.
Předseda a zapisovatelka odvezli lístky a výsledky do sčítacího centra. Za 10 minut mi telefonovali, že je hotovo. Ve stejnou dobu si přijeli pro počítače. A já šel také domů. To jsme je ještě o minutu zdržel...
Ptal jsem se totiž, kdo to u nás vyhrál. Kolegové se zatvářili nechápavě... Koho by to zajímalo? Změní jim to snad nějak život? Že snad šestadvacítka... Kdo to je? To si mají pamatovat? Tak jsem si ty sjetiny vzal a minutu je studoval. Všichni se tvářili netrpělivě.
Ve vedlejší komisi si starší paní výsledky dokonce opisovala... Ale babička si prý vypisuje i jména seriálových hrdinů. Ona si prý pořád něco vypisuje. Stejně už neví, co se kolem ní děje... Maminka té dívky to potvrdila. Babička se hodí už jen do volební komise.
Ony jsou ze tří čtvrtin komise obsazeny magistrátními a radničními úředníky a jejich rodinnými příslušníky, kamarády a sousedy... To je právě ta nová úřednická šlechta.
Ve Francii to byla přesně stanovená kategorie lidí. Existovala tu stará pozemková šlechta. Ta byla na králi diost nezávislá a potenciálně odbojná. Tak se snažil z jejích představitelů udělat dvorskou šlechtu... A proti těm malým, co zůstali na svých panstvích, nasadil úřednickou šlechtu. Takové ty státní úředníčky, kteří realizovali královská opatření. Byli za to placeni a měli určitý prostor pro korupci a malou domů. Takže to byla ne přímo prestižní, ale výnosná povolání.
Stejně jako dnes na úřadech všeho druhu. Otec držel místo svému snynovi, strýček synovci... Když se dobré místo uvolnilo, hledalo se mezi příbuznými a blízkými přáteli. Také tu byla místa pro neznámé lidi z ulice. Tehdy jako dnes. Ale ta nikdo nechtěl. Na těch se vyžadovalo hodně práce za málo peněz... No a dědičnost výsadního postavení, to je právě znakem šlechtictví.
Když něco chcete od státu, nejednáte s ministry. Ale s hluboce subalterními úředníčky. Ludvík XIV. nikdy neřekl:"Stát jsem já!" I když je mu to přisuzované. Právě ta armáda úředníčků, to je opravdový stát. S nimi se občan setkává. Oni stát reprezentují, vykládají a ohýbají zákony...
Na uvědomělosti těchto lidí vyrůstá demokracie. Nebo despocie. Vzpomňte si, jak začalo v Alžírsku tzv.Arabské jaro. Policistka opakovaně zlovolně zabavila zelináři zboží, které nesl na trh. A on se na protest proti policejní zlovůli sebeupálil. Nic proti tyranii a diktatuře, žádné kecy o svobodě a demokracii. Prostě nesnel jednání subalterního státního kolečka, které si dělalalo, cokoliv chtělo, aby z toho mělo výhodu. A jeho to přivedlo k existenční nouzi.
Kdo nám tedy vládne? Seriál "Jistě, pane ministře (premiére)" asi všichni známe. Vládnou ministři a premiér, nebo jejich aparát? Bojím se, že B je správně.
Dokud bude stát v dnešní podobě, budou i státní a jiní úředníci v dnešní podobě. Ale technika jde mílovými kroky. A blockchain, kryptoměny a decentralizace... Ono se všechno bude nějak proměňovat. Pak nebude potřebí úřednické šlechty. Nejsou tohle nakonec kryptoanarchistické myšlenky?
