Městské pověsti... Bylo, nebylo. Zpravidla bylo, ale nějak jinak, než se traduje. A že jich Praha má...
Takže jsme na Malostranské hřbitově. O něm jako takovém jindy. Dnes jsem si vybral, že budu psát o nejzvláštnějším náhrobku na něm.
Anička Degenová. Podle jedné pověsti to byla dcerka chudého muzikanta od Újezdské brány. Podle druhé nemanželská dcera malíře Christiana Rubena, židovského konvertity, podle třetí... Ale ne, to bych se nikam nedostal. Vyprávím pohádku. Tak já si s dovolením z každé verze vyberu to nejhezčí.
V nebíčku to zase jednou pěkně zvrtali. (Námět na Anděl Páně minus 1.) A do malé Aničky se tam nahoře omylem vtělila duše jejího andělíčka stážníčka. (Nechme teď věrouku stranou.)
A trocha hagiografie... Ona to totiž krásná příkladná legenda opravdu je.
Aniččino narození provázely četné zázraky. Ukázala se kometa hvězda, suché stromy v zimě zázračně rozkvetly, libá vůně se linula, hudba zněla...
Zvlášní pocit rozrušenosti zachvátil okolí Újezdské brány.
Anička se nikdy nechovala jako malá holčička. Od narození uměla mluvit a se modlit. Neuměla zlobit. Byla andělíčkovsky krásná.
Rozdávala všechno, co doma měli, potřebným, žebrákům a zlodějům. K malé radosti svých rodičů. Vocuď pocuď... A když neměli, zabušila na první dveře, zastavila první osobu... A byla tak výmluvná a zbožná, že každý jí dal, co pro druhé potřebovala. Podle některých verzí získala pro svoji charitativní neziskovku bohaté a urozené sponzory...
Navštěvovala nemocné, kteří se po její modlitbě zázračně uzdavovali, obdarovávala nuzné... A páchala vůbec všemožné divotvorné činy. Až jednou.
Anička si hrála v okně s hadrovou panenkou, kterou někde vyžebrala pro nemocné chudé dítě ze sousedství. A jelikož žádných hraček sama neměla, aby chudé o ně a o svůj čas zasvěcený službě bližnímu nepřipravovala, podlehla pokušení si panenkou sama než malou chvilenku pohrát...
Blížila se bouře... Tu ďábel sám vyslal prudký poryv větru, který Aničce panenku vyrval a z okna ven pryč metl... (Podle jiné verze si ji Nebeský Otec povolal k sobě, aby se nestávala obětí zneužívání vykutálených žebráků.)
Anička se pro panenku natáhla, ztratila pevné půdy pod nahama a bác... Vypadla z okna a na dlažbě na následky zranění neslučitelných se životem medle skonala. (Tady mi chybí nějaká její silná slova na závěr. Tak si vybájím, že v pádu poručila duši Bohu a vzkřikla:"Chudých obmyšlovati nezapomínejte!")
Byly jí tehdy tři roky. Podle jiné verze pět... Stalo se tak v roce 1851. Matka její nad tou ztrátou upokojiti se nemohla, dokud jí Pán další dcerku, Kateřinu, neseslal.
Její příběh zmiňuje Jan Neruda, Jakub Arbes a zejména František Kožík v románu Svatá holčička z roku 1943.
Anička zatím i posmrtně pokračovala ve své dráze světice. Jeden ze sponzorů kázal vybudovati Aničce toho nárhobku, jež na fotografii první vidítě.
I chudá nemocná chovanka, sirota ze sitotčince Pod Petřínem snu toho měla, by se k Aniččinu hrobu o své uzdravení modliti zašla. Tak v noci temné toho učinila.
Řádové setry i některé starší družky její, když nepřítomnosti její zpozorovaly, vydali se ji do noci temné hledati a na frýdhofu Malostranském tuto v modlitbách našly. A život tak sobě zachánily...
Neboť blesk té noci sirotčinec byl zasáhl, požár náhlý a nesmírný způsobil, a každá, která ztracenou družku a chovanku hledati nešla, v plamenech či dýmu dusivém zahynula.
Dítky pak květiny a všeliké dárky Aničce na rov její nosity počaly, na papírky přání svá psaly a do prsti na hrobě jejím tyto zasouvaly, jak se až doposaváde činí...
A co na to Vatikán? Nějaká komise na blahořeční a svatořenčení? Nic? Jenom kvůli tomu, že tohle všechno je historicky nedoložitelné?
Mimochodem, na hrobě je viditelná signatura jeho tvůrce, Josefa Maxe, 1804- 1855. Ten doložitelný je. A když se podíváte pořádně, najdete i špatně čitelný nápis: „Anna Degenová (1848–1851) dcera c. k. strážmistra a nádenice“.
Ale ta legenda o ní je hezčí než syrová realita... Požehnanou neděli všem.