To není anglicky, to je latinsky. Znamená to "zbožný podvod". Já jsem se s tímhle termínem seznámil na gymnasiu, když jsme v literatuře probírali RKZ, tedy rukopisy Královedvorský a Zelenohorský. Psaní velkých písmen se během mého života měnilo třikrát ...
Mám to vysvětlovat? Podvod, který není motivován nečestnými, například zištnými, úmysly / důvody. V případě RKZ je tím důvodem vlastenectví. Ve století XIX. se věřilo, že za vlast stojí i lhát. Zatímco dneska se lže často tak nějak automaticky a předem se s tím počítá, teda u politiků a vůbec to není pro blaho vlasti a ... A to se zas dostávám jinam.
No ale vážně, na GeStaPu se lhát muselo. Dokud to člověk vydržel. Nejlépe alespoň tři dny. Mezitím se dala síť nějak přetrhat ... Nebo kdyby Vás chtěl terorista zastřelit a před smrtí se Vás ptal, jestli za Vámi ještě není někdo schovaný. Tak to byste měli na prahu smrti taky lhát ... Myšlenky moje, kampak to zase kráčíme?!
Takže vodník. Na dveřích namalovaný. Vedle vlevo stavidlo, vpravo česlice, ale ty nejsou vidět ... Psal jsem. Strýc mi umřel. Svobodný, bezdětný. Dědím. Vše je v procesu. O weekendu jsem tam zrovna byl. Zařizovat, vyklízet. Že to tam není v dobrém stavu, vidíte. Rozhlížím se a vzpomínám. Třeba na tohohle vodníka ...
Naši tam jezdili pracovat. K dědovi. Děda by ještě Pan Otec. Vyučený mlynář. A sekerník. Kdo že je to sekerník? "Kluku, dej mi sekeru, dřevo a vodu a já ti postavím a spustím mlejn! Jenom ten mlejnskej kámen potřebuju, jinak žádný železo, nic!"
Taky jsem tam pracoval. Skoro každý weekend. Co jsem už měl rozum a sílu. Tak od pěti let. Jinam se nejezdilo. Kdepak k moři ... To jsem poprvé uviděl, když mi bylo osmatřicet.
A než mi bylo těch asi pět ... Nikdo na mě moc času neměl, práce volala. Jak to udělat, abych nespadl do náhonu a neutopil se? Přimět mě, abych k náhodu nechodil. Vyděsit mě. Vymyslet si na mě vodníka.
A to nebyl jen tak ledajaký vodník! Děda byl polorodý bratranec Zdeňka Štěpánka. A praděda se znal s Jiráskem. Dost možná, že ten se na našem mlejně inspiroval pro svou Lucernu. Ale my jsme neměli povinnost svítit lucernou, ale držet chrta. Teda až po Bílé hoře ...
Proč o tom ... Děda viděl hodněkrát hrát svého bratrance v Lucerně vodníka Ivana. A vodník Ivan, to byla vodnická třída! Dědou stvořený vodník byl děsně děsivý! Tím nemyslím toho na dveřích ... Co mi děda navyprávěl! Každou chvíli mě volal, ať se jdu podívat, že támhle, jak něco zašplounalo pod břehem v náhonu, že to nebyla ani bělice, ani karas, ale vodnická ruka ...
A ten vodník měl spadeno ponejvíce na malé kluky v červených holínkách. On si myslel, že jsou to kluci vodničtí, sám jich měl, něvěděl kolik. A tak je tahal zpátky do vody.
A nevěřili byste, já měl zrovna taky náhodou červené holínky! Jednou se mi podařilo někde s mámou koupit hnědé holínky. A ta potvora vodnická prý začala stahovat i kluky s hnědými holínkami ...
Co já se s tou barvou natrápil! Pomazával jsem si holínky bahnem. Nebo jsem si je namokřil a pak vyválel v popelu. Ale moc to nepomáhalo. Stejně ta barva prosvítala ...
A jednou mi děda toho vodníka namaloval na dveře. Že s ním zrovna o mě mluvil. Že už se na mě chystal, ale děda mu vysvětlil, že nejsem vodnickej, ale mlynářskej ... Tak abych na něj pamatoval.
Děda malovat uměl. Nejradši koně. Ale taky lidi. Kreslil si krajánky, mleče, aby je poznal. Ten vodník byl ... Děsně děsivý. To už jsem psal. Ani nevím, kdy jsem přestal věřit na vodníky. A na Mikuláše s čertem a na Ježíška ...
Děda umřel 1988. To mi bylo jednadvacet. To už jsem, myslím, na pohádkové bytosti nevěřil asi dost dlouho. Vodník dávno vybledl. Děda ho neobnovoval, proč taky. Já už lezl do náhonu i v zimě s motorovou pilou ...
Jeden strejcův bratranec vodníka obnovil. Ale takového dobráckého ... I když ... Syn ho uviděl, když mu byly asi dva roky. Synovi jako. Toho vodníka. A lekl se. Byl jsem v pokušení ... Ale ne. Řekl jsem mu, že vodníci nejsou. Že to je jen malůvka ...
Jo, skoro každý weekend se zas vypravuji do míst svého mládí. A na co se podívám, to vě mně vyvolá vzpomínku. A jsem utahaný jak kotě. Odvykl jsem těžké práci... Djó ... Dneska jsem dostal chuť se podělit o tuhle vzpomínku.
A co Vy? Lhali Vám v něčem, když jste byli malí? Lžete Vy svým dětem nebo vnoučatům? Je to dobře ?
Já neříkám, co je dobře a co špatně. Neutopil jsem. A o to šlo. A tak Vás mohu "obšťasňovat" svými články ...
