Tak nějak jsem to cítil ve vzduchu. Že ty prázdniny budou. V roce 1978 jsem zažil uhelné prázdniny. Jako žák. Teď teda zažívám chřipkové. Jako učitel. Zkrátka mám bohatý život...
Děti to věděly první. Taky už tušily, o čem bude dnes ráno rozhodovat ono zasedání zdravotní rady státu, nebo jak se ten orgán jmenuje. A vyhlásilo se rozhlasem, že všichni učitelé, mimo dozorujících, se mají dostavit o přestávce do sborovny... Dětský jásot.
Já zrovna dozor měl. Takže mám zprávy jen z druhé ruky... Všechny školy jsou až do odvolání uzavřeny... Pro uržku slovutné nohy starostenské? Ne... První moje asociace byla naprosto nepřípadná. Listopad 1939. Uzavření českých vysokých škol. Ale od představ ke skutečnosti.
Děti nebudou chodit do škol. Učitelé samozřejmě ano. Přeci musíme makat, aby se národní hospodářství točilo! Jak k tomu přispějeme? Nevím... Jeden starší kolega v roce 1990 mi říkal, že když mu poručí, aby posadil děti hlavou dolů, tak je posadí hlavou dolů... Že už učil za I.republiky a pamatuje lecjaké novoty... Jsme statní zaměstnaci a disciplína musí být! Asi budeme zdobit nástěnky...
Nadšení několika dětí začalo opadat ve školní jídelně. Přeci se bude během těch prázdnin vařit, ne? Ne, nebude... To se naučíte... I učitelé budou ve školách bez jídla.
Jaký to má smysl? Všichni moji kamarádi doktoři tvrfí, že je to takhle učebnicově správně. Že takhle se to učí. Zpomalit nástup epidemie a rozložit ji v čase. Aby se naráz nepřehltily všechny státní systémy. O tom prý nelze diskutovat. Je to modelová situace... Nejsem epidemiolog. Nezbývá mi než jim věřit.
Že se spousta věci dělá polovičatě, nedůsledně a konec konců špatně? Samozřejmě. Nemáme v tom praxi. Chyby budou a budou stát hodně peněz a i nějaké ty životy. Jsme jen lidi a tudíž nedokonalí.
Co bude dál? Se neví. Pravděpodobně krize. Zmutuje virus v něco opravdu vražedného? Pravděpodobně ne... Pravděpodobně.
Abych se vyjádřil učeně, moje informační zdroje jsou velmi kusé a rozporuplné. Abych to řekl česky, vím o tom dohromady hovno.
Tak buďte zdrávi!
