This article is originally written in Czech. To read it, please use a translator. The article is about the fact that the botanical garden in Prague has a large crop of pumpkins every year and is trying to figure out what to do with them. That's why they hold a pumpkin and Halloween-themed event every year. Last year it was in the spirit of Asia, this year we're playing Mexico.
Dia de las Muertos po česku
Vídeňská káva, turecký med, španělský ptáček a vesnice, holandský řízek... Cizinci z inkriminovaných zemí by se divili.
Netvrdím, že bydlím na nejkrásnějším místě na světě. Ale cítím se tu doma, nic mi tady neschází, jsem tu spokojený. A jsem tak blízko botanické zahradě, že do ní mám za stovku ročně tzv.Sousedskou permanentku. Protože mi, domorodci, přes ni potřebujeme občas chodit, nejen se do ní chodit kochat.
Oni tam pořád něco pořádají. Aby se ukázali za peníze daňových poplatníků. A tak to má být.
Já se opravdu snažím nefotit lidi... Ale když ono tam bylo plno! A všichni fotili všechno. Já taky. Ostentativně. Nidko mi neřekl, že si to nepřeje. Kdyby se někdo ozval, rád fotografii s omluvou vymažu.
Zkrátka se urodilo hodně dýní... Ať si ten svátek v Mexiku slaví jak chtějí, tady to bude o dýních. A basta. Fidli. O tom žádný dišputát nebude.
Chudák kostra... Furt po ní, do ní, na ní někdo leze! Ještě, že je z plastu.
Absolutním základem je hromada dýní. Nějak naaranžovaných. Těch hromad tam bylo snad padesát... Možná víc. Já nebyl všude.
Cesty byly lemovány dýněmi.
Jen takhle to jde bez lidí. Skoro.
Některé hromady dýní jsou naaranžovány nápaditěji, jiné méně. Ale jsou to vždycky přírodniny. A přírodniny a příroda jsou vždycky krásné, i když je pomalujete křiklavými barvami a poházíte rakvemi a kostrami.
Bylo skoro pět odpoledne. Středoevropského času. Ostré slunce. Být tam tak někdo, kdo umí fotit... To by byly panečku fotky!
To světlo, to světlo... A hromady dýní se z určitých úhlů daly fotit tak, jako by tam nebyla mračna veřejnosti.
Říkejte to malým dětem... Neumějí číst. A ve řvoucím propletenci jiných dětí jsou svými rodiči prakticky nekontrolovatelné.
Kachny, kachny, kachny... Teda dýně, dýně, dýně...
A copak to tady máme mezi menhiry?
To v popředí je stylizované "B". Emblém pražské botanické zahrady. V pozadí Praha, vpopředí lidi a dýně.
Dýňořadí... Zázrak, že tam zrovna neproudily davy. Užil jsem si to.
Ono se to nesmí brát vážně. Jako když si kluci v Dolní Lhotě hrajou na indiány. Taky to není etnograficky přesné. Tak tohle taky ne.
Mám kamarádku, asi třicet pět let jsem ji neviděl, ale to u kamarádů nehraje roli, ta vystudovala finštinu. A provdala se za Neapolitána. Říkala, že my, Češi (z království, markrabství i z četných knížectví na severu a inkorporovaných území /Chebska atd.) dokážeme pochopit oba národy, neboť jsme mezi.
Pro Italy jsme to, co pro nás Finové, pro Finy to, co pro nás Italové. Ale když se třeba finský herec snaží na divadle ztvárnit Itala, tak výsledkem bývá faška.
Myslím, že vidět tohle "Dýňové Mexikánství" opravdový Mexičan, tak se buď uchechtá, nebo smrtelně urazí. Ale já vůbec neznám Mexičany. Tak nevím, k čemu mají větší sklony.
O akci jsem se dozvěděl z těchto poutačů na tramvajových zastávkách. Vinobraní jsem nedával, to jsem nebyl v Praze. Ale čaj a křišťál, to si čas udělám.
Nechci vyhrožovat. Ale pokusil jsem se navzdory svému neumětelství onoho dne o nějaké fotografické uměníčko. Tak kdo trochu rozumí fotografii, zítra vůbec neotvírejte můj článek...
