Úvodem, a taky už o tom psali mnozí, i tady. "Komoří, čtěte jen, co netřeba udělat. Co třeba udělat, to netřeba číst." Tolik Pekařův císař. Prokrastinace, rozumíme si. Já bych toho měl napsat... O cenové revoluci, společenských problémech dneška, kryptoměnách... To všechno mám v hlavě. Jenomže. Se mi nějak nechce, nebo co.
Přitom Hive je ten nejproduktivnější faucet. Kryptoměny víceméně stoupají, tak by bylo třeba psát. A teď dokonce klesají. Tak to bych měl teprv něco napsat, abych si nahrabal, než zase začnou stoupat. No jo, no. Ale lenost opět vítězí nad vůlí.
Takže alkohol. Koupil jsem synovi nový počítač. Postupně mu tam instaluji jeho staré hry. Teď přišla řada na Minecraft. Minecraft jsem získal z druhé ruky. Od syna mého kamaráda. Kamarád je o 6 neděl mladší než já a jeho synovi je dvaadvacet. Je to podstatné? Těžko říct.
Před dávnem mi ten kluk, ten mladší, doporučoval nějakou vykrmenou příšeru. Jakýsi doplněk k Minecraftu, odkud si je lze zadarmo stahovat skiny a podobně. Zkusil jsem mu zavolat. Tomu klukovi, ne tomu doplňkovi. Tak jsem teda zavolal přímo onomu klukovi... (Ještě se v tom orientujete?)
Jenomže mi nezvedl telefon. Tak jsem volal svému kamarádovi, jeho tatínkovi. Ale ten mi taky nezvedl telefon. Tak jsem zatelefonoval mamince. Toho dvaadvacetiletého kluka. Mamince mého kamaráda bych mohl taky telefonovat... Ale to se začínám zamotávat.
Takže ten dvaadvacetiletý kluk mi nebere telefon, protože je zrovna v protialkoholní léčebně. Ne jako personál, ale jako pacient. Tý, jo... Poprvé jsem ho viděl, když mu byly dva dny. A to nevypadal, že z něj bude notorik...
Já nevím. Já piju dost. Můj táta pil. Můj děda pil. Co to je dost? Někdy dám dva litry vína za večer... Nebo umím půllitr rumu. Nebo deset piv. Pak mám záklopku. Víc už nevypiju. Jo a nepiju to nikdy dohromady...
A moje konzumace je ta nejrizikovější. Piju si nejraději sám doma. U toho poslouchám hudbu, dívám se na dokumenty nebo si čtu. Klidně dopoledne. Nepiju proto, abych se opil, ale abych se dostal do veselé nálady a užil si chvíle... Alkohol mě povznáší. Dokonce ve mně občas zažehne i jiskřičku životního optimismu...
Když výjimečně piju ve společnosti, dělám pak společnosti zábavného Alberta. Doufám, že ne trapného Alberta. No a občas mám několikaměsíční období, kdy nepiju vůbec. Nejen v půstu. A protože nemám chuť, tak se nenutím.
Nechtěl bych být v kůži rodičů dvaadvacetiletého notorika... Oba vysokoškoláci, výjimečně dobře situovaní, společensky prestižní povolání... Jediný syn.
Závislost je mrcha. Já bych mohl povídat. Já mám problémy s jídlem. Uklidňuju se s ním. Takže vážím metrák při 175 centimetrech. Někdy shodím nějakých deset kilo... Ale pak se vracím do starých kolejí.
A už mi to začíná vadit. Jezdil jsem dnes se synem trochu na kole. Pár kilometrů... Největší pakárna je ohýbání se, když Vám spadne řetěz nebo pumpujete duše... A dobíhání autobusu nad sto metrů už vzdávám předem.
Zlatej alkohol nebo nikotýn... Prostě si nedáte. Ale nedat si jídlo, to jaksi nelze. Musíte si drogu dávkovat. A to prakticky nejde. No, každý jistě máme své démony. Ne, nenavrhuji téma týdne "Můj démon". Chci jen napsat těm, kteří se občas cítí odlišní, že být magor nebo úchyl je naprosto normální.