Tak tedy čeští zpupní páni (nejen ti) skončili v roce 1621 na popravišti. A angličtí, nejen zpupní, páni poslali v roce 1649 na popraviště svého krále. Obě stavovská povstnání byla tak trochu náboženská a měla hodně shodných rysů. Vlastně jediný rozdíl byl v tom, že Češi neměli svého Olivera Cromwella...
Ale nechci psát tak úplně o historii. Spíše zavítám do říše politiky. Za svoje rejdiště si vyberu právě Anglii, potažmo celou Británii. Tam nastartovala královská poprava pozvolný a postupný přechod od stavovského státu k parlamentní demokracii. Vůbec to nebyla cesta bezbolestná a snadná. Ale když to srovnám třeba s Velkou francouzskou revolucí...
V dnešním článku mi jde o to, kdo měl zpočátku v Anglii volební právo. Ať už aktivní, nebo pasivní. A byli to právě ctihodní gentlemani...
Anglie byla rozdělena na volební okrsky. V každém okrsku mohl kandidovat jen gentleman a volit ho mohli také jen gentlemani... A kdo byl gentleman? Ten, na kterém se ostatní gentlemani shodli, že je jedním z nich.
Tak základem bylo, že gentleman nepobírá od nikoho žádnou mzdu. Domácí lidé, tedy služebnictvo a dělníci, musí mít zákonitě stejné názory jako jejich chlebodárci. Což vlastně platí o všech nějak závislých lidech...
Ale nezávislost nebyl jediný požadavek. Když se nějaká nicka vydala do Indie, udělala kariéru u Východoindické společnosti, stala se třeba navábem (zkomoleno na nabob, původně to znamenalo nájemce a výběrčí daní) u nějakého máhárádži, tak si mohla domů přivézt doslova truhlu plnou pokladů. A nikdo jí nebránil, aby si v Anglii koupila panství. Ale to neznamenalo, že z ní byl rázem ctihodný gentleman. Pokud se nadále chovala řádně a rodina majetek udržela, tak teprve její vnuk byl považován za ctihodného gentlemana...
Velký boj byl sváděn o vzdělání. Ale postupně se na Oxford a Cambridge dostávali i nadané děti bohatých, i když ne zas tolik ctihodných gentlemanů... Nicméně i po velké volební rformě z roku 1832 mělo volební právo jen asi 6% britských plnoletých mužů.
V letech 1846-1855 se odehrál v Británii zásadní boj o hlasovací právo. Pomocí petic. Ve zbytku Evropy se střílelo na barikádách... Pod petice se podepisovalo stále více lidí. Až někoho z vládnoucích gentlemanů napadla otázka, koho vlastně chtějí ti noví volit? Jestli moji stranu, tak konec konců...
A nectihodní gentlemani hnali volební otázku před nezávislý soud. A nechali se zastupovat ctihodným gentlemanem. Při také posuzoval ctihodný gentleman... A dal jim za pravdu! V roce 1885 už mohlo volit na 56% britských můžů.
A tak se postupně ctihodnými gentlemany stali všichni britští muži starší 21 let... Časem dokonce i ženy.
Sám jsem v Británii pobýval jen dvakrát, vždy jen v řádech mála týdnů. Velice úctyhodná země. Bez psané ústavy, kde platí zvykové právo. Kde se můžete prokázat Vám adresovaným dopisem a nemusíte povinně vlastnin žádný osobní průkaz. A soud nesoudí podle zákonů, ale hledá spravedlnost...
Škoda té Staroměstské popravy. Ale ti čeští a moravští zpupní páni si to sami zavinili. Jak trefně poznamenal popravě přítomný účastník, že kdyby uměli platit daně stějně zmužile, jako uměli umírat, že by tam vůbec nemuseli být. Ale to není jen ryze česká vlastnost.
No a přemýšlím i o třetím článku. něco jako "Zpupný a ctihodný kryptoměnář" (III.) Protože pro co jiného jdeme do kryptoměn, než kvůli nezávislosti na vládnoucích autoritách? Ale nevím, jestli něco napíšu. Budoucnost je spíš doménou 
P.S.: Víte, co mi dalo práce se udržet na uzdě a nepsat třeba o španělském povstáním cortesů a komunérů z doby vlády Karla V., o nizozemském protišpanělském povstání, nebo o o systému moci v mughalské a pomughalské Indii?