Přiznávám se... Článek bude o mně. Nevím, jak se mi to stalo. Ač Pražák, přeci jsem duší sedlák a sláma mi čouhá z bot.
Bytostně nemám rád plýtvání. Nevěřícně si čtu články o tom, jak někdo vyhazuje nespotřebované jídlo, nebo oblečení, které vyšlo z módy. Skutečně takoví lidé žijí? Není to novinářská kachna?
Odporuje to všemu, co jsem v dětství viděl, čemu mě osobním příkladem vedli prarodiče a rodiče. Ale připouštím, že když vyhazuji každé tři dny svůj sáček smetí, tak vidím, že v kontejnerech opravdu jsou zbytky nejen jídla.
Vždycky jsem svým žákům říkal, že jestli se v Africe dozvědí, že čeští žáci vyhazují do koše svačiny, tak sem všichni přijdou. No a prosím, už začínají chodit...
Ale zpět k sobotě v Butovicích. Nevidím důvod, proč si kupovat nové věci. Například auto. Moje třináct let nové auto dosluhuje... Takže začínám shánět předváděcí vůz z autobazaru.
No a obecně nemám zálibu v nových věcech. Většina nábytku u mě doma pochází z let 1920-1940.
Co se oblečení týče, občas nosím vestu, co si pro sebe šil můj praděda krejčí kolem roku 1920. A mám v šatníku věci po dědovi, tátovi.... Nicméně občas se něco opravdu rozpadne tak, že to nedokážu zašít, zalátat, zaštupovat, zkrátka opravit. Takže si jdu koupit něco do bazaru, second handu atd. Než u Vietnamců na tržišti, radši dám přednost vyzkoušené kvalitě.
A přiznávám, že v antikvariátu, vetešnictví, starožitnictví a second handu, jakož i na bleších trzích zažívám tak trochu lovecké vzrušení.
Tak jak myslíte, že oblékám syna? Postýlku měl po manželce, kočárek po manželčině kamarádce, povian po mém tatínkovi.... Ale ze všeho strašně rychle vyrůstá, věci na něm hoří... Pořád něco zašívám a přišívám.
Ale kam s použitými věcmi, ze kterých vyrostl? Přičemž něco měl na sobě opravdu jen párkrát. No a od toho jsou tu burzy!
Moji oblíbenou pořádá katolické centrum sv.Prokopa v Nových Butovicích. Dvakrát do roka. Na jaře a zrovna tuhle sobotu. Ve čtvrtek tam dovleču tři tašky věcí. (Dám si tam schůzku s okolobydlícími kamarádkami.) V sobotu jedu nakupovat se synem. Bývá tam spousta dětí, nafkovací hrad i jiné atrakce. (Další schůzka v cukrárně s bývalou spolužačkou.) Večer si pak vyzvednu pár peněz.
Pro 
Za tyhle ceny nakupuji i prodávám. Zpravidla se mi prodá tak půlka, druhou nechám na centu na charitu.
Mám zapotřebí tohle dělat? Ne, nemám. Netřu bídu s nouzí a nemusím obracet každou korunu. Ale setkávám se tam s lidmi, kteří uvažují podobně jako já. Snad se díky mně o pranepatrnou trochu méně věcí vyrobí a následně vyhodí. Nevěřím na věčný, trvale udržitelný růst. (Ani u BTC ne.)
Myslím si, že jednám správně. A vláčím s sebou syna, kterého osobním příkladem učím. A jak jsem psal v minulém články, vyhledávám si vokolí, co je tam pro nás pro oba k vidění. Tak si dáme ještě jednou obludku z jiného úhlu, ne?
................
