Já odpočívat neumím. Odpočinek, to pro mě znamená být v pohodě. V pohodě jsem, když na mě neútočí žádný problém. Tak přemýšlím, kdy na mě v posledních tak deseti letech nejukal odněkud nějaký problém...
Vím, že je to špatně. Ale nedokážu si s tím poradit. Mám dojem, že jsem stále unavenější a unavenější. Má to jistě i souvislost s věkem.
Až na Steemit dělám už vlastně jen to, co nezbytně musím. Že bych se na něco těšil... Až syn bude samostatný a nebude mě pořád potřebovat...
Odpočinek. To by pro měl byla třeba kláštěrní cela. Klid. Žádné problémy zvenčí. Všechno předem dané... Jenomže jsem evangelík. My kláštery nemáme. A bylo by to ode mě i zbabělé. Utéct takhle od svých povinností vůči rodině do rajského klidu trapistického kláštěra...
V nějaké Kipplingově povídce jsem četl o jistém indickém gentlemanovi. Do dvaceti pěti let patří člověk rodině. Oženil se a měl děti. Do padesáti let patří člověk společnosti. Ten pán to dotáhl na ministerského předsedu u nějakého rádži... A od padesáti let člověk patří sám sobě. Bývalý ministerský předseda odešel do lesa s mošnou a holí a stal se svatým mužem, fakírem. Byl konečně šťastný.
Naprosto chápu. Jenomže já si užíval do čtyřicítky. Byl jsem svobodný, bezdětný... Tomu státu už jsem pár let dal. Minimálně ta léta ve školství bych si započítal. A vojenskou prezenční službu taky. Rodině... No něco už jsem taky odvedl. Nějak bych si to pozaokrouhloval...Vychází mi, že ještě musí sloužit asi 10 let. Pak můžu do předčasného důchodu. (Pokud nějaký tou dobou ještě bude.)
A pak... Hurá do života! Hurá do věčného odpočinku!