Máma měla dneska náhradní volno. Tak táta rozhodl, aby byl klid, že já a on půjdeme odpoledne na procházku. Znám ty jeho procházky. Vyrazili jsme krátce po jedné hodině.
Dojeli jsme autobusem a tramvají na zastávku Invalidovna. Kde teda celá ta procházka začala. U památníku utopených ženistů. (Nahoře na pomíku byla odstaněna rakouská orlice.) Na tabulce je dvacet jmen. Podle hodností.
Ta povodeň prý tenkrát strhla i část Karlova mostu a narušila i přípravu Stoleté výstavy v roce 1891.(Petřín, Průmyslový palác, Hannavský pavilon... Táta se často opakuje.) Ale těch škod a mrtvých prý bylo víc. Tvrdí táta. Já si to neověřoval. On má většinou pravdu.
No a to je průčelí pražské Invalidovny. Opravené. Ale jelikož je pondělí, tak i zavřené. To jsme věděli předem. Táta povídal něco o nějakém Potěmkinovi ve vesnici. Nebo tak něco.
Petr Strozzi. Zřídil odkazem ze svého majetku nadaci pro stavbu a provoz Invalidovny. Dobrák. Měla být v Hořicích. Ty patřívali Valdštejnovi. Po jeho zavraždění je dostali Strozziové od cíaře místo dlužného žoldu. Dobráci. Sám Strozzi padl roku 1664.
Ale stavět se začalo až 1735. A v Praze. A postavila se jen malá část toho, co postaveno být mělo. Ono dřív nebylo všechno lepší než dneska, jak se občas říká.
Inavalidovnu jsme obešli.
Kateřina II.Veliká, kníže Potěmkin, Krym. Už tu Potěmkinovi vesnici chápu.
Prostě zepředu a zvenku huj, všude jinde fuj. A jdeme pěšky ke Karlínským kasárnám. Asi kilometr?
Tak ty jsou fuj i zvenku...
Fuj... Tudy je dnes jediný vstup. Jsou tam taky cedule, co se všechno v areálu nesmí. U cedule, že se nesmí čůrat mimo WC čůral na zeď malý chlapeček. Kdyby byl sám, tak bych ho asi vyfotil. Ale vedle byla jeho máma. Tak jsem nechtěl mít konflikt.
A hrrr dovnitř.
Samé umělecké instalace,
sportoviště,
pódia a promítací plátna,
galerie, výstavy...
samé bilboardy s textem... Táta se je snažil číst. Ale bylo jich moc. A já byl trochu netrpělivý. Těšil jsem se na závěr procházky, protože jsem měl něco slíbeno. Tak jsme šli dál. Ale ne tam, kam jsem chtěl.
Tady takhle končí HolKa. Teda lávka Holešovice - Karlín. Otevírat se má teď, v červenci. Tak chtěl táta fotku před otevření.
Na Rohanském nábřeží žijí bohatí lidě. Na luxusně posekaném anglickém trávníku byla dřevěná lehátka. Lehli jsme si do nich asi na půl hodiny a pozorovali a odposlouchávali dělníky.
Dlaždiči mají být sprostí. Táta říkal, že ano. Ale já romsky vůbec neumím. Pak jednomu zazvonil mobil a on do něj řval česky. Ano. Dlaždiči jsou sprostí. No a pak...
Jeli jsme tramvají, metrem a tramvají. Taky kus pěšky... A v Jankovcově ulici v Holešovicích nás čekal Svět her.
A táta mi tam koupil za výsledky ve Scio testu Dračí doupě... Doteď jsem hrál jenom podle Youtube. A hodně si vymýšlel. Jakmile dopíšu, jdu unboxongovat a unpackovat a studovat hru.
Nejradši bych to dělal zítra celý den. Dneska jsme byli venku pět hodin. Výlet, nebo procházka? Tátu naštěstí ještě bolí noha. Ale bojím se, že zítra mě zase doma nenechá...