Pamatuji si, jak jsme si jako děti hrály. Nejraději jsem měla hru na Krvavé koleno. Postupně odbíjely hodiny a ve sklepě bydlela nějaká, jak by dnes řekli v duchařským dokumentu, zlá entita :), která spala na kostech, přikrývala se kůží atd. V podstatě to vyvrcholilo klasickou honičkou, ale ten dlouhý úvod stupňoval náš adrenalin a já měla celkem autentický pocit, že půjde o život. Tak si říkám, jestli šlo právě o nacvičování schopnosti zdrhnout, když je potřeba. Na druhou stranu zlo většinou nemá tak průzračnou podobu a malý člověk nerozpozná, když mu nějaký to Krvavý koleno slibuje, že mu ukáže štěně nebo koupí bonbony. Ani ten únikový reflex se moc neaktivuje. Každopádně emoce při hře byly vždycky silný a nakonec příjemně lechtivý. Tolik k inspiraci.
