Párkrát do roka se mi stane, že mě na několik dní ochromí smutek, bezmoc, úzkost a paralýza. Už jsem si na to nějak zvykla a tak se snažím mít na paměti, že to jednoho dne odejde. Někdy je opravdu těžké tomu věřit. Člověk jakoby neměl kůži a protékalo jím spousta svinstva světa. Je to v hlavě, je to v těle, je to všude kolem, je to hlučné, beznadějné, víří to divoce. Asi by mi v tu chvíli pomohla víra v Boha, kterému bych tu bolest mohla poručit, ale tu nemám. Snažím se o smíření, že zlé věci se dějí a že se, bohužel, dějí i díky hodným lidem. Ani to mi moc nejde. Asi po dvou týdnech konečně oblíkám kůži a to hnusné už se mi vrací jen v záblescích. Je to jako vynořit se nad hladinu. Únava, pocit kocoviny. Během toho vnitřního běsnění mi zněla v hlavě ukolébavka. Tak kéž bychom nebyli lhostejní k bezmocným.
Mimochodem, navzdory těmhle epizodám se považuji za celkem šťastnýho člověka.
Hajej dadej spi
zavři očka svý
schovej pohled před bolestí
a hýčkej si zbylý ctnosti
hajej dadej spi.
Zacpi ouška svý
přes nářek a přes krutosti
dřímej v blahé lhostejnosti
jako ostatní.
