Inspirace mě před pár lety potkala v údolí potoka Loděnice neboli Kačáku. Mé kroky mířily k známému poutnímu místu, ke Sv. Janu pod Skalou na Berounsku...
Procházka s Múzou
Kráčím zde pomalými kroky.
Je podzim a předlouhými roky
zde plyne potok Kačák.
Kráčím zde pomalými kroky
a se mnou ve spadaném listí,
jenž pod drobnými nožkami jí šustí,
lehounce tančí múza básní mých.
Snad přinese mi inspirace hřích.
Zatím však pouze blázní a nemá dosti sil,
aby se verš můj v tok vody náhle proměnil:
„Údolí sevřené, topí se v břečťanu,
nechtěl bych na podzim –
mrznout tu ve stanu!“
Teď kráčím sám a podivné ticho
ruší jen voda a občasný pták.
Vidím jen skály a kořeny stromů
jak hadi svíjí se nad cestou.
Již kráčím zas s múzou,
občasnou nevěstou:
„Z mých šatů upadá lísteček břečťanu,
ušel jsem spoustu mil,
zítra už nevstanu…“
Duch místa mě osloví,
sídlí snad v jeskyních,
stromech či ve vodě?
Choval se zde člověk
ošklivě k přírodě?
Jedno je jisté
a co to je, nevím sám.
Na tomhle místě již tajemství nehledám.
Za údolím Kačáku, za branou prastarou,
tyčí se hora – Svatý Jan pod Skalou…
Vycházím z údolí, pocit mě opouští.
Už nejsem jako sv. Jan na poušti.
Vcházím do Hostimi, útulné obce.
„A teď mě čekají okolní kopce…“
